Pokud bych si měl ze západního pobřeží USA vybrat tři nejhezčí národní parky, Zion by se nimi určitě nacházel. Asi bych váhal, v jakém pořadí bych seřadil Yosemity, Zion a Sequoiu na prvních třech místech, ale jistojistě by byl Zion na žebříčku hodně vysoko. Rozlehlé údolí, tropické podmínky, spoustu turistických tras a přírodních úkazů, to všechno k Zionu patří. Na své si tu příjdou zkušení hikeři a milovníci divočiny. Pokud nepatříte k těm, kteří musejí každý den nutně zdolat aspoň 40 km, nebojte se. Zion nabízí trasy všech úrovní. Takže pokud se chcete jenom tak v klidu projít nijak extra daleko, i vás Zion určitě nadchne!
Příjezd a kempování
K Zionu jsme dojeli v noci a přespali v autě v autokempu Zion Park RV (Hi-Road Campground). Cestovali jsme ve 4 lidech v sedmimístném autě, čili o místo nebyla nouze. Navíc už jsme měli pár zkušeností z předchozích nocí. Při příjezdu jsme měli docela kliku, protože jsme na recepci vběhli 5 minut před zavírací dobou. Pokud byste se někdy v tomto kempu chtěli ubytovat až budete navštěvovat Zion, nenechte se zmást. Přímo v kempu se sice nachází multifunkční budova se vším vybavením, ale recepce je přes silnici mimo areál. Recepce je navíc spojená s giftshopem, na který už kvůli pozdnímu příjezdu nezbyl čas. Byla tma a druhý den ho myslím vůbec neotevírali. To mě doteď trochu štve, že jsem se v gift shopu nemohl stavit, protože tam měli dost hezké věci. Na recepci jsme u jedné milé slečny zaplatili pár dolarů za možnost přespat v autě a šli jsme do kempu. Multifunkční budovou přímo v kempu jsem byl velice příjemně překvapen. Nejenže měla rychlou Wi-Fi, ale také moderní sprchy, pračky a další různé vybavení. V budově byla jedna velká společenská místnost, kde si všichni návštěvníci kempu v zásuvkách nabíjeli telefony. Všichni byli evidentně po celodenním roadtripu, ale o sprchu ani pračku nikdo nejevil sebemenší zájem. Všichni nabíjeli telefony a projížděli internet. :D Já sám jsem na mobilu ten večer strávil asi hodinu a půl, protože jsem toho během dne hodně vyfotil a navíc prostě Instagram, no... Po zhruba hodině a půl jsem se konečně dokopal do sprch atd. a udělal ze sebe člověka. Všichni jsme byli neskutečně unavení, takže jsme v autě usnuli rychle. Já zase samozřejmě musel spát na místě spolujezdce. Nevím proč to tak mám, možná nějaká psychická porucha, ale vždycky jsem trval na tom, abych spal na sklopené sedačce na místě spolujezdce. :D Věc, kterou jsme všichni silně podcenili, byla teplota během noci. Nevím přesně, kolik stupňů tam tu noc bylo, ale tipnul bych pár stupňů pod nulou. Vzbudil jsem se kolem páté ráno vymrzlý na kost. Trochu jsem nevěděl, co mám v tu chvíli dělat. Bylo mi jasné, že když někdo v autě nezatopí, tak do rána asi zmrznu. Zároveň jsem se ale domníval, že všichni ještě spí, takže jsem zkoušel dělat takovej ten nenápadnej kravál, abych někoho probudil. Začal jsem s sebou šít, kašlat a tak podobně. Po chvíli jsem ale slyšel, že si holky vzadu stejně potichu povídají. Nevěděl jsem, jestli jsem je vzbudil já nebo ne. Každopádně jsem ale říkal, že je v autě strašná kosa a že je potřeba zatopit. Načež se ozvalo jenom „Prosim, jo!“ :D Zhruba na čtvrt hodiny jsme zatopili a dospali cca do šesti do rána. Chtěli jsme ráno do Zionu vyjet už v sedm a měli jsme už vyzkoušené, že přestavit naše auto zpátky z lůžkového apartmánu nějaký čas zabere.
Dolů do kaňonu
Kemp se nacházel přímo na hranici národního parku, takže jsme to autem neměli daleko. Je zajímavé, že se kemp i většina vrcholků v parku nachází v nadmořské výšce kolem 2000 m.n.m. Možná i proto nám byla v noci taková kosa. Oranžové skalní útesy a nekonečné prérie byly neskutečné. Netrvalo dlouho a my už jsme pomalu sjížděli dolu do kaňonu. Všude kolem to byla neskutečná nádhera!
Auto jsme nechali ve visitor center a všude po parku jsme pokračovali shuttly. Tak jako většina národních parků, má Zion pěkné, moderně vybavené návštěvnické centrum.
Tam jsme si vzali mapu, všechny možné prospekty a šli jsme čekat na shuttle, kterým jsme se chtěli dostat až do nejsevernějšího bodu (na mapě číslo 9) Temple of Sinawava. Chtěli jsme se tam ale jenom porozhlédnout, hiky jsme plánovali spíše ve středu kaňonu.
A jdeme na tůry
Temple of Sinawava bylo pěkné místo. Prošli jsme se kousek od zastávky shuttlu směrem k řece. Abychom ovšem mohli pokračovat dál, potřebovali bychom vodotěsné boty, protože stezka vedla částečně v řece. Takže jsme se jenom porozhlédli, udělali pár fotek a jeli směrem zpátky. Další zastávkou bylo The Grotto (číslo 6), odkud jsme se chtěli vydat směrem k Emerald Pools. Vystoupili jsme na zastávce a šli po stezce nahoru do skal. Kolem nás bylo spoustu zajímavých rostlin, hlavně kaktusy.
Cesta k Emerald Pools nebyla nijak fyzicka náročná sama o sobě. Převýšení se dalo zvládnout. Horší to bylo s teplotou. Je potřeba si uvědomit, že Zion je vážně pustina a i ve stínu je neskutečné vedro. Naštěstí jsme s sebou všichni měli dostatek vody a cestu jsme zvládli.
Největší atrakce? Veverky... :D
O zábavu se tu také postaraly všudypřítomné veverky. Na turisty jsou zvyklé a i přes výslovný zákaz krmení vědí, že vždycky něco dostanou. Jsou dokonce tak ochočené, že se nechají pohladit. Nejprve k vám nenápadně začnou kráčet tak, abyste si jich všimli. Pak se postaví roztomile na zadní. Když na ně nereagujete, příjdou blíž a dají vám jasně najevo, že jsou ještě roztomilejší, než si myslíte a že mají hlad. Když už se tedy uráčítě jím dát kousek vaší svačiny, může se ale klidně stát, že vás s tím vypečou. Veverky jsou vybíravé a moc dobře vědí, co chtějí.... :D
Až na Angels Landing
Po nakrmení veverek jsme zamířili zpátky směrem k zastávce Grotto. Tady se naše cesty na chvíli rozdělili. Já se šel podívat pěšky na vyhlídku Angels Landing a zbytek naší cestovatelské partičky jel shuttlem na jih kaňonu. Cestou zpátky dolu jsme měli krásný výhled na celý kaňon...
Musím uznat, že výstup k Angels Landing není nejjednodušší. Kdo nemá rád delší trasy, tomu bych ho nedoporučoval. Vzít si s sebou dostatek vody je nezbytně nutné!
Stezka nahoru do skal je z větší části dobrá. Nahoru i dolu neustále proudí davy turistů. Cesta je dostatečně široká a s nikým se nemusíte složitě vyhýbat.
Problém může nastat až v druhé části stezky, ve které jste odkázáni pouze na řetězy. Navíc je jeden řetěz určen jak pro lidi, co jdou nahoru, tak i pro ty, kteří jdou dolu, takže se musíte neustále vyhýbat s protijdoucími turisty. Není to tak, že je celým úsekem proveden jeden řetěz. Vždy se jde od bodu do bodu. Během cesty narazíte na spoustu plácků, kde si můžete dát přestávku nebo se porozhlédnout kolem.
Někdy je cesta náročnější, jindy je to vyložená pohoda. Mně se to celé hrozně líbilo. Narazíte na úseky, kde můžete jednou rukou viset nad srázem tak cca 100 metrů! Kdybyste se pustili, máte to jasný... O fyzičce ani nemluvím, je to skvělý trénink. Ti pomalejší jsou navíc motivovaní ostatními turisty, kteří jdou před ním a za ním. Bohužel se stává, že v půlce řetězu začne někdo histerčit. To se potom musí fronty oběma směry zastavit a histerická osoba se musí nějakým způsobem dopravit do bezpečného bodu. Sám jsem se ale přesvědčil, že to není úplně lehké, protože když se někdo zasekne a prohlásí, že už dál nepůjde, je velice těžké ho přesvědčit. Stezka je úzká jenom pro jednoho a každý se sám musí držet řetězu, takže nikoho neodnese. Kdo tedy trpí závratěmi, rozhodně na Angels Landing nelezte!
Pamatuju si, že celá cesta neuvěřitelně zkreslovala. Pořád jsem si myslel, že už mám vrchol na dosah a jen co jsem zdolal jeden horizont, viděl jsem v dáli další bod. Bylo to nekonečné. Úplně poslední úsek, finální výstup na vyhlídku, mě na první pohled trochu zaskočil. Zespodu mi připadal hrozně strmý. Velké výšky mi nikdy nevadily, ale tady jsem se na chvíli zastavil.
Řekl jsem i ovšem, že když už jsem ušel celou tu štreku, tak si finální výhled nenechám ujít. Nakonec ta cesta vůbec nijak hrozná nebyla. Balancoval jsem sice nad propastí možná ještě hlubší než předtím, ale když se člověk drží řetězu, nic mu nehrozí. Doběhl jsem ještě jednu paní z Německa, se kterou jsem si stačil krátce pokecat. Vyptávala se mě co dělám, jak se mi líbí Amerika a shodli jsme se na tom, že Zion je zkrátka pecka! Navíc jsem jí ještě poprosil, ať mi udělá tuhle fotku napravo...
Po výstupu nahoru jsem byl nadšený z výhledu na celé údolí Zion kaňonu. Vidíte celou větší část od začátku až na konec a za vámi je ta další kratší část. Je to tak proto, že kolem útesu, kde je vyhlídka Angels Landing se řeka stáčí do "účka" a obchází celý útes.
První co jsem samozřejmě udělal, bylo pořízení hromady fotek. A další hromady potom, co jsem se prošel po útesu a měl výhled na všechny strany. Bylo to parádní! Nevěděl jsem, co fotit dřív.
Jeden mladý německý páreček si mě cestou odchytl, abych jím udělal nějaké společné fotky. Ze začátku byli docela skromní a chtěli jen pár fotek. Byli hlavně hrozně milí, tak jsem se jich zeptal, jestli by mě taky nevyfotili s kaňonem na pozadí. To ale ještě nevěděli, do čeho se to uvrtali. Patřím totiž mezi lidi, co potřebují na každém místě alespoň 60 různých fotek (s výskoky, bez výskoku atd...) Vzali to sportovně. Hlavně proto, že se ukázalo, že jsou vlastně úplně stejní. Takže jsme tam nakonec strávili zhruba půl hodiny focením se v různých polohách jak pitomci. :D A lidem okolo to bylo jedno, protože dělali úplně to stejný.
Po focení jsem si dal kratší chill a jenom si tak sednul na kámen a pozoroval všechno kolem. Zbývalo dost času, nikam jsem nespěchal. Navíc jsem potřeboval trochu pauzu, protože během cesty nahoru jsem si žádnou větší přestávku vyloženě nedával a pak půl hodiny skákat před foťákem dá taky docela zabrat.
Zpátky dolů
Dolů se mi určitě nechtělo. Tohle byl jeden z těch okamžiků, které by si chtěl člověk živě uložit napořád. Nedalo se ale nic dělat. Věděl jsem, že máme nějaký timing s naší cestovatelskou partičkou a bylo na čase vyrazit. Cesta dolu byla vyložená pohoda. Skály nebyly tak prudké, jak jsem si myslel. Občas jsem potkal nějaké další histerické turistky, které skálopevně přesvědčeny prohlašovaly, že už neudělají nikam ani krok. To jsem si jen vždycky pomyslel "good luck" a čekal, než je to přejde. :D A nakonec to vážně vždycky přešlo.
Co musím přiznat, trochu jsem to přece jenom nevypočítal s vodou. A zhruba 4 km před cílem mi došla úplně, a to už jsem byl poměrně na suchu. Dobré bylo, že cesta už byla jen z kopce. Nevěděl jsem ani, jestli bude na zastávce The Grotto vůbec k dispozici nějaká pitná voda. Věděl jsem akorát, že tam jsou záchody, ale pitnou vodu jsem vážně nečekal. Naštěstí moudří lidé, kteří stavěli turistické zázemí, mysleli i na blbce jako jsem já, a tak k zastávce tu pitnou vodu zavedli. :)
K visitor center už jsem se nechal pohodlně dopravit shuttlem. A i když jsem měl menší zpoždění, nakonec jsme se s naší partičkou našli a pokračovali dál v našem roadtripu. Kam? Přímo do města hříchů a kasín Las Vegas, kde už na nás čekal pokoj v nejvyšším patře hotelu Stratosphere, střešní bazén a spoustu dalších zážitků. O tom všem vám ale povím někdy jindy...
Teď bych se spíš rád dozvěděl, jaká je vaše zkušenost se Zionem, pokud jste v něm už byli. Která místa jste tam konkrétně navštívili a jaká byla vaše zkušenost? Napiště mi do komentů, budu se těšit!
Tom
Tomáš Pejša
🍻 Můj e-shop: www.glasino.cz
📸 IG: https://www.instagram.com/tomas.pejsa/
📹 YouTube: https://bit.ly/35wVelp
🏕️ Cestopisné přednášky Klubu cestovatelů VŠE: https://www.facebook.com/kc.vse