Washington D.C. bylo vlastně první americké město, které jsem navštívil. A to doslova a do písmene, protože moje první cesta do Ameriky vedla na letiště Washington Dulles. Na prohlídku města jsem si musel ještě necelé dva měsíce počkat. Ale dočkal jsem se. Již během práce na prvním Work&Travel se nám povedlo urvat několik dní volna a vyrazili jsme si prohlédnout hlavní město Spojených států.
Příjezd do metropole byl docela zážitek. Už několik desítek kilometrů před Washingtonem se k naší dálnici od všech směrů začalo připojovat pár dalších dálnic a než jsme se nadáli, byli jsme na hlavním tahu, který měl zhruba 10 pruhů. Čím blíž jsme se přibližovali městu, tím větší byl na dálnici chaos. Většina aut přejížděla přes dva pruhy a my jsme byli rádi, že jsme drželi směr, který nám určovala navigace. Problém přišel až ve chvíli, kdy se v centru města začaly objevovat podjezdy a ne vždy bylo jasné, jestli máme vjet do podjezdu nebo zůstat na povrchu. Jak si ale pamatuju cestu já, špatně jsme odbočili maximálně dvakrát. Problém byl, že jakmile člověk v centru města špatně odbočil, bylo složité najet na původní trasu. Klikatice v centru města jsme zvládli a k brzkému odpoledni dorazili do našeho AirBnb, kde jsme si jen urychleně vyložili věci, zkontrolovali byt a spěchali do centra, abysme tam ještě během odpoledne stihli v centru navštívit řadu míst. Ubytování bylo super! Byt byl moderně zařízený, plně vybavený a všude bylo čisto. Můžu určitě doporučit, pokud budete ve Washingtonu ubytování potřebovat.
Metro ještě z období socialismu
Lokace bytu také nebyla špatná. Ubytování se nacházelo v poklidné celkem čisté čtvrti, kde se člověk nemusel bát ani po setmění. Výhodou bylo, že byt byl vzdálený od stanice metra (Red Line) asi 15 minut pěšky, takže jsme si na prohlídky města auto do centra nebrali.
Stanice metra Brookland mě nijak výrazně neuchvátila. Ne že by tu byl nějaký velký nepořádek, jen působila trochu ponuře a depresivně. Byla asi na úrovni jako Opatov v Praze. Soupravy metra také nebyly vždy ve Washingtonu velká sláva. Někdy byly soupravy modernizované, ale někdy byly, jak jsme tam schválně říkali, celkem komunistické. Metro tu navíc jezdilo stylem brzda-plyn, žádná plynulá jízda. Takže tomu, komu bývá špatně na pouťových atrakcích, doporučuju se na metro ve Washingtonu pořádně připravit.
Svobodné a demokratické fake news
Naštěstí i přes divoký styl jízdy bylo metro celkem rychlé a my už jsme kolem třetí hodiny obcházeli dominantní Kapitol. Mezi lidmi bohužel koluje informace, že žádná budova ve Washingtonu nesmí překročit výšku Kapitolu, což je fake! Washington dbá na to, aby tu nerostly mrakodrapy, které by hyzdily charakter a panorama města, to ano. S budovou Kapitolu, ani Washington Monumentu to ale nemá co dělat. Asi nejlépe je toto pravidlo vysvětleno na Chcidoameriky.cz, ale férově se musím přiznat, že při prohlídce Washingtonu jsem si o Kapitolu myslel totéž. A zákon o výškových stavbách určitě nezměnily, protože např. Trump International Hotel v D.C. je vyšší než Kapitol.
Jak už je asi z fotek poznat, Kapitol byl zrovna v obležení dělníků a lešení, takže ano, neměli jsme z něho ten nejlepší možný zážitek, ale i tak to stálo za to. Budova Kapitolu byla vážně obří! Centrum Washingtonu mělo výhodu, že byly všechny zdejší památníky, galerie a další stavby blízko u sebe, takže se většina nejzajímavějších atrakcí Washingtonu dala obejít pěšky.
Bez veverek to nejde!
Tenkrát jsem ještě netušil, jaká mánie to s veverkami po USA bude a že jsou zjednodušeně řečeno všude. Ale ano, Washington je doslova veverkovskou velmocí a jelikož se v centru pohybuje hodně lidí, jsou na jejich přítomnost zvyklé.
Zpětně po zkušenostech, které následovaly, bych i řekl, že jsou veverky ve Washingtonu mnohem aktivnější a naspeedovanější než např. v národních parcích po USA.
Už jenom chill
Zbytek dne jsme prochodili centrum blízko Kapitolu. Prohlíželi jsme si administrativní budovy i historické stavby připomínající starodávnou řeckou architekturu. U některých jsem vůbec netušil, co mají vlastně za význam, ale vypadaly zkrátka dobře.
Asi každý z nás toužil vidět Bílý dům. Byl to ten slavný barák ze zpráv, odkud vždycky promlouvá prezident a bydlí tam. Tenkrát to byl ještě Barack Obama. Ze zkušenosti musím říci, že Bílý dům úplně nebyl otevřený turistům. Mohli jsme se na něj dívat přes plot, mohli jsme se s ním vyfotit (i s tím plotem), ale to bylo tak všechno. I tak ale bylo fascinující konečně naživo vidět Bílý dům a že před ním úplně normální člověk okopává záhony a vozí kolečko s hlínou, které není ze zlata.
Nejlepší část přišla k večeru, kdy jsme si jen tak užívali západ slunce a večerní klid na planině před Washington Monumentem.
Večerní Washington měl vážně něco do sebe. Měl velice poklidnou atmosféru. I když je známo, že se ve Washingtonu nachází čtvrtě, kde není dobré moc vycházet po setmění ven (ale to je asi v každém velkém americkém městě), tak jsme neměli ani jednu negativní zkušenost.
Večerní nasvícený Monument určitě doporučuju navštívit! Během večera jsme došli až k Lincoln Monumentu, kde byla atmosféra rovněž dech beroucí, ale usoudili jsme, že bude ještě lepší vidět všechny ty stavby za denního světla.
A teď všechno zase znova
Na druhý den jsme měli velice ambiciózní plán - projít více méně všechny nejzajímavější atrakce v centru Washingtonu za jeden den. V plánu jsme měli navštívit nejznámější památníky, projít celý prostor od Kapitolu až po Lincolnův památník a v neposlední řadě se podívat přímo do Washington Monumentu a užít si výhled na celé město.
Náš velký výlet jsme zahájili paradoxně ve frontě. Potřebovali jsme lístky na Washington Monument, ke kterým nebylo úplně jednoduché se dostat. Ráno jsme si vystáli menší frontu předtím, než otevře kasa. Lístky jsme ale měli rezervované až na odpoledne, takže jsme je zatím pečlivě schovali a šli jsme prozkoumávat nejzajímavější turistická místa v D.C.
Od Monumentu jsme se vydali směrem dolů k Lincolnovu památníku. Cestou jsme navštívili Národní památník druhé světové války, který je rozdělený na dvě části podle oceánů, ve kterých Amerika bojovala - Atlantic a Pacific.
Pokračovali jsme dál, kde už jsme pomalu míjeli Mirror Lake - jezero, ve kterém se leskne obelisk Washington Monument. Došli jsme až k Lincolnově památníku, abysme ten odraz viděli živě v plné kráse.
Bylo pravé poledne a k tomu ještě všední den, takže se zde nenacházelo moc turistů a my si mohli místo ještě víc užít.
Jen co se člověk otočil, na druhé straně už se proti němu tyčil dominantní Lincolnův památník. Nikdy by mě nenapadlo, jak může být tahle stavba velká. Při kráčení po schodech nahoru má člověk vážně zvláštní pocit. Ani ho nedokážu moc popsat. Svým způsobem je cítit trochu pokora, na druhou stranu možná cosi Iluminátského.
Ještě před příjezdem do D.C. jsem nečekal, že může být k jednomu památníku tolik schodů. Navíc jsem Washington znal jen z vyprávění, takže jsem ani nevěděl, jak jsou jednotlivé stavby uspořádané a že všechny ty důležité budovy vlastně dávají dohromady jedno meganáměstí, na kterém je všechno.
Teď jsme ale stáli u Lincolnova památníku na jeho konci. Nezbývalo, než se vydat zpět podél řeky Potomac k památníku Thomase Jeffersona. Po cestě si příjdou na své milovníci letadel. Nad řekou totiž přistávají velká dopravní letadla, která pak vždy na poslední chvíli změní kurz, aby dosedly na místní Ronald Reagan National Airport.
Šli jsme tedy dál podél řeky, zatímco vedle nás přistálo pár letadel. V dálce už jsme viděli památník Thomase Jeffersona, který měl opět architektonický styl připomínající starověkou říši. Člověk se tím ale nesměl nechat zmást, protože např. tento památník byl postaven až ve 40. letech 20. století. I Baťův Zlín je starší.
I když historie památníku nesahá kdo ví jak do historie, zrovna tento se mi líbil nejvíc. Možná proto, že byl přímo u vody, možná svým tvarem. Každopádně to byla další bílá, z mramoru, žuly nebo pískovce vyrobená stavba hlásající hesla o svobodě a demokracii. Většina z těchto citátů a projevů na mě vážně udělala dojem. Rozhodně doporučuju si ve všech místních památnících pročíst všechny ty velké tabule a co je na nich napsáno.
Už si ani nevybavuju, od koho mám citát "Géniové založili Ameriku tak, aby ji mohli řídit úplní idioti.". Jefferson, Lincoln ani nikdo jim podobný to nebyl, ale musím uznat, že se to těmhle géniům celkem povedlo, protože tu už demokracie pár staletí funguje a přímo tady člověk nejlépe pozná, na jakých základech Amerika stojí. (Je samozřejmě na velice dlouhou hospodskou debatu, jak dobře Amerika funguje).
Tak jako v případě Lincolnova památníku, i tento působí velice majestátně. Člověk si tu připadá celkem malý. Svůj podíl na tom má i bílý kámen, ze kterého je celá stavba postavená a působí tak velice robustně. Bílou barvu staveb jsem oceňoval ještě z jednoho důvodu. Po celou dobu našeho výletu bylo venku nesnesitelné vedro, a tak jsme vždycky byli rádi, když jsme se mohli aspoň na chvíli schovat v prochladlých kamenných stavbách.
Do vyšších pater
Čas naší rezervace na prohlídku Washington Monumentu se už pomalu přibližoval, takže jsme se začali přesouvat od Jeffersonova památníku zpět. Zajímalo mě, kolik toho asi ze shora může být vidět. Před příletem do Ameriky jsem totiž ani netušil, že se dá dovnitř Monumentu dostat, natož že je nahoře nějaká vyhlídka. Byla tam vyhlídka. Nahoru se člověk může dostat několika výtahy, ale napřed jsme museli projít bezpečnostní prohlídkou. Po výjezdu nahoru už jsem radši ani nepřemýšlel nad tím, jak se dá případně z Monumentu uniknout, kdyby si chtěl nějaký extrémista zopakovat 11. září. Moc únikových cest tam nebylo a klidu nenahrával ani fakt, že stavba není vyztužena žádnou ocelovou konstrukcí. Nic co by ji drželo pohromadě, jenom kámen. Snažil jsem se tedy soustředit na tu pozitivní stránku věci a tou byl dech beroucí výhled na celé město.
Najednou měl člověk jako na dlani všechna ta místa, která jsme navštívili. Byly vidět nekonečné pláně administrativních budov, neuvěřitelná rozlehlost Washingtonu. Zákaz výstavby mrakodrapů si vybral svou daň jinak, takže co se nevystavilo do výšky, vystavilo se do šířky. I přesto je ale stále na Washingtonu obdivuhodná rozlehlá zeleň, která se tu stále drží. Washington rozhodně není žádné imperialistické město.
Žádnej spěch
Svou celodenní tůru jsme již měli pomalu za sebou. Už nás čekala jenom Knihovna Kongresu. Nic moc jsme si tu sice nepočetli, ale aspoň jsme si mohli prohlédnout největší knihovnu na světě se svými 30 miliony knih.
Knihovna rovněž vystavuje ty nejzajímavější knihy ze všech dob, kdy se psala historie Ameriky. Připadalo mi ale, že knihovna bude působit daleko rozlehleji, když už se jednalo o největší knihovnu na světě. To zřejmě bylo tím, že nás jako turisty nepustili do hlavních částí budovy. Navíc už na nás v knihovně začala padat menší únava po celodenním chození po městě a nesnesitelném vedru.
Pomalu se začalo stmívat a my už se jen tak po zbytek dne toulali po městě a prozkoumávali ulice, kde jsme ještě nebyli. Zašli jsme na jídlo, na kafe, prostě už jsme se po náročném dni nechtěli nikam honit. Všechno, co jsme ten den chtěli vidět, tak jsme viděli.
I ve Washingtonu se rozhodně najde kontrast historie a moderní doby. Lze tu na naprosto načekaných místech narazit na různé zajímavé stavby a atrakce.
Abych to ale nějak shrnul... Washington mi utkvěl v paměti jako čisté, poklidné město, které reprezentuje americkou státnost více než dostatečně a do dnešního dne ho řadím do svého seznamu TOP5 světových měst. Člověk tu pozná pravé základy Ameriky a americké kultury, která se pevně opírá o hodnoty svobody a demokracie.
Určitě se sem rád ještě někdy podívám...
A doufám, že vy taky!
Tom
Tomáš Pejša
🍻 Můj e-shop: www.glasino.cz
📸 IG: https://www.instagram.com/tomas.pejsa/
📹 YouTube: https://bit.ly/35wVelp
🏕️ Cestopisné přednášky Klubu cestovatelů VŠE: https://www.facebook.com/kc.vse