Moje cesta do Kanady byl dosud jeden z nejimprovizovanějších výletů vůbec. Všechno to začalo na konci prázdnin roku 2017, kdy jsem měl v americkém Ocean City svůj Work&Travel program už téměř odpracovaný (no... dělal jsem tam plavčíka u bazénu, takže o práci se moc mluvit nedá) a dolaďoval jsem poslední plány, kam na konci prázdnin vyrazit a splnit si tak tu příjemnější část programu – Travel. S pár dalšími kamarády z Ocean City jsme měli naplánovaný velký roadtrip po západě USA. Problém byl ale v tom, že měl roadtrip začínat až 12. září a já v práci končil 5. září. Přemýšlel jsem tedy, jak necelý týden využít naplno a neztratit tak drahocenný čas svobody v USA. S většinou lidí toho v tomto termínu moc naplánovat nešlo, protože buď chtěli pracovat ještě pár dní navíc a zůstat v Ocean City, anebo jeli na místa, kde jsem už byl nebo mě příliš nezajímaly. A u mého zaměstnavatele jsem si práci prodlužovat nechtěl, protože to byl arogantní ******. S tím, že bych vyrazil na pár dní někam sám jsem vůbec neměl problém, protože jsem věděl, že mě pak čeká super roadtrip s cestovatelskou bandou. Navíc, prázdniny v OC byly celkem pestré a věděl jsem, že by mi týden o samotě na cestách do neznáma prostě bodnul.
Velké plány
Takže jsem začal projíždět mapu Ameriky a hledat zajímavá místa v severovýchodní části USA, které jsem o prázdninách 2016 nestačil navštívit. Do očí mně hned padly názvy jako Boston nebo Baltimore. (O tom, jaká je Baltimore ve skutečnosti díra vám povím víc v nějakém pozdějším článku...) Původně jsem plánoval, že bych v každém městě strávil jednu nebo dvě noci. Odtud bych ještě přeletěl do Chicaga, kde bych strávil další noc a z Chicaga už bych pak letěl na západ do L.A., kde jsme měli 12. září sraz s naší cestovatelskou partou. Pořád jsem z toho ale nijak upřímně nebyl na větvi. Už byl pomalu přelom srpna a září a tudíž největší čas se rozhodnout. Letenky, autobusy a ubytování prostě bylo potřeba rezervovat dostatečně včas. Ale najednou mi v hlavě nějak problesklo „vždyť já můžu zajet do Kanady!“ Věděl jsem, že Toronto a Montreal daleko od hranic s USA nejsou, takže jsem ještě narychlo poslední srpnový večer sednul k Macu a rychlostí blesku všechno naplánoval. Následující plán zněl: dostat se za jeden den a jednu noc autobusem přes Baltimore a Buffalo do Toronta. V Torontu si půjčit auto a v pohodě se dostat do Ottawy a Montrealu. Plánoval jsem to snad dokonce i tak, že bych spal v tom autě. Nevím, jestli by mě za spaní v autě v Kanadě zabásli, zastřelili nebo bych jenom vyváznul s pokutou nebo bez pokuty, každopádně jsem to do dnešního dne ještě nevygooglil... :D Plán trasy byl ale stále relativně malý problém. Největší kámen úrazu bylo stihnout vyřídit si povolení ETA pro volný turistický vstup do Kanady a povolení ESTA, aby mě pak pustili zpátky do USA. Z načtených článků a vyprávění jsem totiž věděl, že si mám dávat pozor, protože nejeden student už na nějakých hranicích zůstal, protože ve formulářích vyplnil něco špatně nebo si dané dokumenty nevyřídil vůbec. Naštěstí všechno co se týče těchto dokumentů se dá vyřídit online a komunikace s úřady je velmi rychlá, takže jsem měl tuším do tří dnů ETu i ESTu u sebe. Všechno jsem si radši ještě dvakrát vytisknul a stáhnul do iPhonu, iPadu i Macu pro případ, že bych něco ztratil.
Goodbye, Ocean City!
Každopádně, 5. září bylo tady a já jsem se nechal brzo ráno odvést z OC do Baltimoru místní firmou, která zařizuje studentům ubytování na prázdniny. (Kdo strávil léto na W&T v OC, tomu nejspíš E-point nemusím představovat... :D)
V Baltimoru jsem bohužel ještě musel přečkat celý den a večer chytit bus do Kanady. Autobus vyjížděl z Baltimoru okolo sedmé večer a do Toronta přijížděl kolem sedmé ráno, takže jsem si k sobě k sedadlu napakoval na těch dvanáct hodin hromady jídla. Tato linka Megabusu pro mě určitě nebyla neznámá, protože jsem úplně tou stejnou jel rok předtím z Philadelphie na Niagarské vodopády a už jsem si byl jistý, že Megabus má svoje autobusy nové a čisté. Většinu noci jsem pak prospal. Probudil jsem se až hodně brzo ráno, když jsme se pomalu blížili k Buffalu. Tam nás čekala zhruba dvacetiminutová přestávka a následná kontrola dokumentů potřebných pro hraniční kontrolu. V Buffalu ovšem jen kontrolovali, jestli vůbec ty potřebné dokumenty máme. Jejich správnost ověřovali až přímo na hranicích. Hlavou se mi pořád honily starosti, jestli jsem kromě ETy, pasu a dalších dokumentů něco dalšího nezapomněl. Pořád jsem si všechno překontrolovával a čím blíž jsme se blížili k hranicím, tím víc jsem začínal být nervóznější. Na hranicích nás strážníci požádali, ať vystoupíme z autobusu a podrobíme se celní kontrole. Pamatuji si ale dobře, že celník při vstupu do Kanady byl milý, usměvavý a na nic zvláštního se nevyptával. Popřál mi hezký výlet, já si sbalil všechny věci a šel zase zpátky do toho stejného autobusu. Od hranic už jsem během jízdy za denního světla všechno bedlivě sledoval. Zkoumal jsem rozdíly, v čem se Kanada bude hned na první pohled lišit od USA. V dálce už jsem zřetelně viděl obrovské Lake Ontatio. Pořád na mě působilo dojmem, že to je moře. Na první pohled jsem ale v Kanadě žádné dramatické rozdíly neobjevil. Jen všude nevisely americké vlajky a převaha Fordů a Chevroletů na dálnici už nebyla tak dramatická. Míjely mě další a další prodejny aut, logistické haly, fabriky, ocelárny a pomalu jsem se blížil k předměstí Toronta.
Welcome to Toronto!
Už na předměstí Toronta mě překvapily obrovské prosklené budovy. Někdy to byly obytené stavby, jindy sídla firem. I když se jednalo občas pomalu o mrakodrapy, vypadalo to vážně pěkně. Nebylo to žádné betonové šedé impérium, ale byly to krásně prosvětlené světlemodré komplexy. Od té doby jsem si začal všímat prosklených staveb a hodně jsem si je oblíbil. Čím více jsme se blížili k centru Toronta, tím více se zástavba zahušťovala. A netrvalo dlouho a už jsem z dálky zahlédl světoznámou CN Tower. Co nevidět jsme byli přímo v centru a já už na CN Tower koukal kolmo vzůru. Až na vlastní oči mi došlo, jak je tahle věž neuvěřitelně vysoká, ale co je podstatnější, jak je pěkná! V tu chvíli jsem byl jistojistě rozhodnutý, že se musím podívat nahoru.
V Torontu je samozřejmě hlavní autobusové nádraží, kde měl náš autobus konečnou. Předem jsem si vygooglil, že tu jsou k dispozici zamykatelné skřínky, kam se vejde i moje velká taška se všemi věcmi, kterou jsem musel neustále táhnout s sebou.
Chtěl jsem si zatím nechat tašku ve skříňce na nádraží, pěšky vyzvednout auto, někde ho zaparkovat a projít si město. Auto jsem měl rezervované v půjčovně Enterprise, kterých je v Torontu několik. Já však potřeboval najít jednu konkrétní nedaleko Union Station. Vydal jsem se tedy z autobusového nádraží směrem k Union Station a byl uchvácený ze všech těch nádherných mrakodrapů, které v Torontu jsou. Nevýhodou bylo, že jsem neměl k dispozici mobilní data a byl jsem odkázaný na veřejné Wi-Fi sítě. Autopůjčovnu jsem měl v iPhonu načtenou offline, takže jsem tušil, kterým směrem mám jít. Když jsem ale dorazil k Union Station, pochopil jsem, že je půjčovna v mapách vyhledána dost nekonkrétně a mobil je totálně zmatený. Nedaleko Union Station jsem naštěstí narazil na jednu veřejnou Wi-Fi síť. Tak jsem přesnou adresu půjčovny zadal do vyhledávače znovu, jenomže cíl byl označen zase o několik ulic dál než původně. Zabralo mi tedy asi půl hodiny, než jsem tu správnou půjčovnu našel, přičemž jsem prolezl celou Union Station skrz naskrz včetně autobusového nádraží, navštívil několik business center, vlezl do vestibulů několika bank, kde jsem neměl absolutně co dělat.
Bylo to totiž hodně matoucí, protože se pobočka půjčovny nacházela v menším nákupním centru, které bylo v podzemí velkého business komplexu.
Vůbec jsem tedy nevěděl, jak se tam dostat a doteď si dané nákupní centrum vybavuji jako to nejzapadlejší v celém Torontu.
Car story
Trochu uchozený, mírně otrávený a silně hladový jsem konečně kolem desáté hodiny dopolední dorazil na pobočku Enterprisu v domnění, že mám vyhráno. Za pultem seděla milá usměvavá paní, které říkám že jsem ten a ten a že u nich mám rezervované auto. Podal jsem jí všechny potřebné papíry. Všechno probíhalo v naprosté pohodě až do chvíle, kdy se paní zeptala, jakým způsobem budu platit, načež jsem jí odpověděl, že svojí americkou kreditkou (de facto debitní kartou). Najendou paní lehce spadl úsměv a povídá: "Ale na půjčení auta v Kanadě potřebujete kanadskou kreditní kartu." V tu chvíli spadl úsměv i mně. "Wow! Co teď?" Lehce přiblble jsem se pousmál a říkám, že kanadskou kreditní kartu vážně nemám, ale že jí můžu zaplatit americkou kartou, evropskou kartou, cashem, čímkoli. Ve zkratce si pamatuju, že náš rozhovor probíhal zhruba takhle:
Já: "Takže mi chcete říct, že když nemám kanadskou kreditku, tak si nemůžu v Kanadě půjčit auto?"
Ona: "Ne. :/"
Já: "Vážně nevíte o žádnym jinym způsobu, jak vám můžu zaplatit?"
Ona: "Ne. :/"
V tu chvíli jsem začal hrát zoufalého zmateného turistu...
Já: "A nemohla byste v mém případě udělat výjimku i třeba za cenu, že bych vám zaplatil víc?"
Ona: "Ne. :/"
Já: "A kdybyste..."
Ona: "Ne. :/"
Já: "Takže prostě pokud nejsem kanadskej občan nebo nemám kanadskou kreditku, není nějaká mizivá šance tady narychlo v Torontu sehnat auto?"
Ona: "Ne. :/"
Já: "Asi víte, že jste mi to teď pěkně zavařila..."
Ona: "Jo. :/ :D"
Já: "Napadá vás jak to vyřešit?"
Ona: "Ne. :/"
Ok, takže všechny ty plány projet Ottawu a Montreal asi padaj.
V ten moment jsem se vážně docela zapotil, protože se mi během několika vteřin zrušily všechny plány na následující 3 dny. Navíc jsem měl celkem striktně nastavený budget, přes který jsem se vážně nechtěl dostat. Kanadskou cestu jsem hlavně musel zakončit zase v Torontu, protože jsem už měl koupený lístek na Greyhound z Toronta do Chicaga. Mohl jsem si samozřejmě ještě narychlo rezervovat nějaké Airbnb, abych nemusel ponocovat někde na ulici, ale už i to bylo na hraně, protože většina hostitelů vyžaduje rezervaci mnohem dříve, než během dopoledne daného dne. Celé 3 dny v Torontu jsem ale stejně trávit nechtěl, bylo by to moc dlouho. Co tedy s tím? Pomalu jsem se jako opařený vypotácel z půjčovny a šel se rozhlédnout po nákupním centru a zjistit, kde bych mohl chytit další Wi-Fi. V hlavě jsem rychle kalkuloval, co tedy teď mám dělat. V Torontu jsem nocovat nechtěl, protože jsem věděl, že bych potom nestíhal Ottawu zároveň s Montrealem a všechno ubytování bylo pekelně drahé. I přesto jsem se ale musel smířit s tím, že budu muset buď Ottawu nebo Monteal oželit, jelikož bych zkrátka neměl čas si všechno vklidu projít. A to jsem stejně pořád ještě nevěděl, jak mezi městy přejet nebo přeletět. Jelikož jsem si už v Ocean City hledal informace o Kanadě (akorát ne ty co se týkaly půjčení auta a kreditek.. :D), koukal jsem přitom i na ceny letenek mezi těmito městy a bylo mi hned jasné, že tento způsob dopravy teď nepřipadá v úvahu. A vlaky byly možná ještě dražší. Jediné zbylé možnosti byly buď autobus nebo se s někým svést autem. A v tu chvíli mě napadlo: "Vždyť já můžu jet autobusem přes noc!" Problém s ubytováním se tím pádem vyřeší, cesta z Toronta do Montrealu by trvala stejně více než 6 hodin a jelikož jsem celkem skladný člověk, věděl jsem, že bych se v autobusu vyspal. Navíc jsem už narazil na Wi-Fi jednoho bufetu, kde jsem měl ovšem zdarma jenom 15 minut. Rychlostí blesku jsem tedy vyhledal všechny možnosti spojů na Rome2Rio a nakonec jsem opět skončil u svého oblíbeného Megabusu! Obratem jsem nakoupil lístky do Montrealu a i lístek na další noc zpátky. Musel jsem se ještě ujistit, že si budu moci někde v Montrealu nechat svojí obří tašku. Nic jsem samozřejmě nenašel a tak jsem musel spoléhat, že si poradím až tam. Jiná možnost nebyla. Žádná infocentra a služby pro turisty se v amerických a kanadských městech vážně moc nevedou. Tak paráda! Lístky jsem koupil, autobus vyjížděl půl hodiny po půlnoci. Bylo stále něco kolem desáté hodiny a já věděl, že mám teď celý den na Toronto!
Toronto City
Můj první turistický cíl v Torontu byl jasný. Na Instagramu jsem už dříve vysondoval, že ta nejhezčí panoramatická fotka Toronta jde pořídit jen a pouze z Centre Island. Na ten se člověk dostane trajektem. Přístav na trajekty není od Union Station vůbec daleko. To se mi na Torontu líbilo. Autobusové nádraží, vlakové nádraží Union Station, přístav na trajekty, CN Tower, hokejová síň slávy i podvodní svět jsou hodně blízko u sebe, takže se dá všude pohodlně dojít pěšky. Dokráčel jsem k trajektům, koupil si lístek a čekal asi 10 minut, než přijede další trajekt.
Už tam mi ale došlo, že počasí ten den nebude nejlepší. I když vždycky kvůli fotkám preferuju spíše zataženo, teď to vypadalo každou chvíli na přeháňku, ne-li bouřku. Do toho foukal hodně silný vítr. Vzduch byl navíc štiplavě studentý, obzvlášť u vody. To mě ale neodradilo. Nastoupil jsem na trajekt. Jen pár desítek metrů trvalo a za mnou už se rýsovaly mrakodrapy včetně CN Tower impozantně seřazené vedle sebe. Vůbec jsem nevěděl, kterou část města dřív fotit. Bylo toho tolik... Čím dál se město oddalovalo, tím bylo panorama krásnější a my už jsme se pomalu blížili na Centre Island, odkud člověk může vklidu panorama města pozorovat nebo se jít projít po ostrově. Zajímavostí je, že se na ostrově nachází i letiště, takže při pohledu na město letadla přistávají přímo před všemi těmi mrakodrapy. Na ostrově jsem se nezdržoval dlouho, protože jsem měl na ten den velké plány. Počasí se mi moc nelíbilo a věděl jsem, že v Torontu za dva dny budu zase. Podle předpovědi počasí už mělo být za dva dny hezky, takže jsem si naplánoval, že se na Centre Island ještě vrátím, až se vyjasní.
Po návratu na pevninu jsem zamířil po břehu směrem k CN Tower, abych si jí konečně pořádně prohlédl.
Jako železničního nadšence mě ale nejdřív praštilo do očí místní železniční muzeum, které je vytvořeno ze staré točny. Postupem času, jak železnice v Torontu trochu upadala a městská zástavba se rozrůstala, bylo rozhodnuto, že se už točna pro hlavní nádraží používat nebude a odřízne se od železniční sítě. A tak vzniklo velké železniční muzeum se spoustou zajímavých lokomotiv a vagónů. Byl jsem v ráji, CN Tower mě v tu chvíli úplně přestala zajímat... :D
Samozřejmě asi po hodině procházení se po muzeu jsem byl schopný se odtamtud odlepit a konečně vyrazit k CN Tower. Vzhledem k počasí jsem se ale rozhodl, že se nahoru vydám až za dva dny.
A udělal jsem sakra dobře, protože jen co jsem prošel kolem věže směrem do centra, spustila se šílená přeháňka. Naštěstí jsem se schoval před vstupem do sídla jedné velké banky. Přes okna jsem koukal na ty chudáky, co tam musí chroustat tuny dat a jak je to drásá do morku kostí. Přeháňka po čtvrt hodině ustála a já se vydal jen tak se toulat do centra.
Energie jsem měl pořád dost, protože jsem se na každém rohu dopoval kafem z Tim Hortons. Každý, kdo chodil do Tim Hortons ale ví, že se tam nechodí kvůli tomu kafi, ale jejich kelímkům, který jsou prostě boží! :D
Sem tam jsem navštívil 7eleven, abych něco menšího snědl, ale jinak moje životospráva byla totální tragédie, protože jsem tu narazil na jeden zázrak – poutine. Hranolky s masem, zapečeným sýrem a UHO. Dokonalá kombinace, na které jsem totálně ujížděl. Celé tři dny jsem se prakticky neživil ničím jiným. Zbytek dne jsem strávil v centru. Viděl jsem starou radnici a další zajímavá místa. Narazil jsem na filmový festival, prošel si všechny možné obchody včetně velkého nákupního centra. Musel jsem se samozřejmě podívat i do místního Apple Store. Ceny v obchodech mi tu nepřišly nijak výrazně jiné než v Americe. I v Kanadě se dá sehnat například pěkné oblečení za super cenu.
Mojí pozornost upoutaly krásné červené tramvaje...
Pomalu se stmívalo a já už jsem měl namířeno k autobusovému nádraží, kde byla Wi-Fi, bufety atd. Do odjezdu autobusu zbývaly asi tři hodiny, ale to mě nevadilo. Aspoň jsem měl dostatek času projít fotky, internet a možná zkusit na chvíli usnout. S tím jsem byl ale opatrný, protože jsem měl u sebe docela dost drahých věcí a většina cestujících na nádraží nevypadala příliš normálně. Nejdůležitější pro mě bylo, aby hlavně můj autobus přijel a pustili mě dovnitř, protože se mělo nádraží v 1:00 zavírat a otevírat až někdy kolem 5:30. Představa bloudit nočním Torontem nebyla zrovna líbivá. Autobus nakonec vážně přijel a já podle plánu v 0:30 v noci z Toronta odjel směr Montreal. Po celodenním toulání se po městě jsem byl už celkem unavený, takže jsem si na dobrou noc pustil Lost on you od LP a hnedka jsem to zalomil. Probudil jsem se až ráno v Montealu, o kterém vám povím někdy přístě.
Je třeba zdůraznit, že až do příjezdu do Montrealu nikdo z rodiny ani přátel v ČR vůbec netušil, že jsem v Kanadě, i když jsem s nimi byl v kontaktu téměř každý den. Na komunikaci zkrátka nějak nebyl čas a taky jsem chtěl aby měli trošku překvápko... :D
Tom
Tomáš Pejša
🍻 Můj e-shop: www.glasino.cz
📸 IG: https://www.instagram.com/tomas.pejsa/
📹 YouTube: https://bit.ly/35wVelp
🏕️ Cestopisné přednášky Klubu cestovatelů VŠE: https://www.facebook.com/kc.vse