Rovnou do marockých pouští a hor

Aktualizace: 25. říj 2020


Dacia style...

Dát si hned po příletu do Maroka po celé odpoledne a večer volno byl určitě super nápad. Měli jsme dostatek času aklimatizovat se na místní jaro (byl začátek února) a nakoupit všechny potřebné zásoby na cestu. Najednou se nám obří kufr naší omlácené Dacie náramně hodil. Velkou část pak zabraly vody, které si je potřeba v Maroku zkrátka kupovat, protože pokud se v Maroku napijete vody z vodovodu, tak ano, budete mít další intenzivní zážitek k vyprávění. Vstávali jsme časně z rána (možná kolem šesté hodiny), abychom už kolem poledne mohli projíždět průsmyky přilehlého pohoří Atlas. Procházku po Marakechi jsme plánovali až na konec našeho výletu, takže jakmile jsme pobalili všechny věci, vydali jsme se vstříc nekonečným pouštním prériím divoké Afriky.


Na venkov


Marocký venkov je specifický. V první řadě tu nenajdete jiné barvy domů než ty oranžovo hnědé ve všech možných odstínech. Střechy do špičky se tu pak také moc nevedou. Oslí povozy se tu střídají s řadami aut a kamionů, kterým dominuje především Dacia. Překvapilo mě, kolik domů bylo na venkově nedostavěných. Napříč všemi vesnicemi a menšími městy, které jsme projeli, bych si i troufal tvrdit, že každý čtrvtý dům byly pouze nosné zdi a nic víc. Se službami je to pak na venkově různé. Typickým prvkem jsou tu autodílny spojené s řeznictvím a podobné provozovny. Chladírny v řeznictví se tu moc nevedou, takže vždycky je to tak padesát na padesát, jestli se dá maso ještě vůbec jíst nebo ne. Tímto bych chtěl varovat všechny vegany, vegetariány a podobně zaměřené lidi, protože v místních řeznictvích se většinou maso porcuje přímo ze zvířat a rozhodně to není příjemná podívaná pro slabší povahy. Co se nám ale během cesty hodilo bylo, že řada těchto provozoven fungovala i jako restaurace a nabízely čerstvé tažíny. Podobné jídlo jsme měli několikrát a nikdo z naší expedice se jím nepřiotrávil. Navíc společně s tradičním marockým kořením je tažín zkrátka neuvěřitelná chuťovka. Jedno takové jídlo zde vycházelo v přepočtu na 30 - 50 CZK.


S čím jsme ale měli negativní zkušenost, a můžu vás tak ušetřit nepříjemností, jsou venkovské samoobsluhy. Je zde takovým všeobecným nešvarem, že řada obchodníků ryckluje lahve balených vod a dotáčí je vodou z vodovodu. Platí to ale i ve městech. Zkrátka je zde dobré si při nakupování balené vody zkontrolovat, jestli není obal nějak poničený nebo víčko už otevřené. My jsme bohužel v jednom případě takto naletěli, ale naštěstí jsme včas poznali, že se nejedná o originální balenou vodu.


O tankování nafty také není v Maroku nouze. My jsme vždy tankovali plnou nádrž ve městech, protože na venkově byly ceny o trochu dražší, nicméně byly stále o dost nižší než v ČR. Navíc jsme si auto nemuseli tankovat sami, ale každá benzínová pumpa měla své pracovníky, kteří nám auto dotankovali.


My už ale opouštěli přilehlé vesnice u Marakeche a mířili do hor. Před námi se začala vlnit krajina víc a víc. Nejdříve nás obklopovaly jenom kopce, pak už jsme začali vyhlížet první hory. Čím víc jsme stoupali, tím víc se silnice postupně klikatily. Nemilé samozřejmě bylo, když tu člověk ve složitějším terénu narazil na kamion. Kamiony tu jezdily kvůli přetížení z pravidla cca maximálně 40 km/h, takže bylo občas potřeba obrnit se trpělivostí. Na několika silničních úsecích, zejména už těch horských, pak probíhala řada stavebních prací. Běžně se tedy stávalo, že jsme jeli i přes 10 kilometrů po prašné silnici, kde byl asfalt snesený. Na druhou stranu tu nebyl žádný výrazný provoz. I tak nás ale silniční omezení celkem zdržovaly.

Typická marocká kopcovitá krajina...

Co mě ale příjemně překvapilo byl celkový stav hlavních silničních tahů. Když pominu stavební práce, které tu probíhaly, nemohli jsme si na hlavní silnice vůbec stěžovat. Na řadě míst pak určitě byly silnice v lepším stavu než u nás v Česku. Samozřejmě, silnice nižších tříd a okrsky zase byly na druhou stranu většinou v katastrofálním stavu nebo nebyly vůbec.

Ano, trávě se v Maroku vážně příliš nedaří... Právě proto si pak můžete užívat výhled na podobné rudohory...

Po dlouhém čase stráveným v Alpách mi vážně trvalo nějakou chvíli, než jsem si zvykl na kombinaci pouště-hory.

Tohle už se hodně dá, ne?

Při této cestě jsme v horách neplánovali žádné treky. Chtěli jsme hory jenom přejet a mířili jsme přímo k pouští pevnosti Ait-Ben-Haddou.

Náš Dacia plecháček zdolává vrcholky Atlasu...

Cestou přes hory narazíte určitě na spousty super výhledů a zajímavých míst. Na druhou stranu je potřeba se dostatečně zásobit jídlem a pitím, protože supermarkety v místích vesnicích se tu úplně nevedou.

Samozřejmě zde narazíte občas na nějaký lokální krámek, kde jdou koupit nějaké základní potraviny a pití. Tím narážím na jeden místní fenomén, který mě silně oslovil. Zkrátka, kdo neprodává v Maroku Coca-Colu nebo Pepsi není dostatečně cool, takže v každé vesnici narazíte na obří loga Coca-Coly a Pepsi namalované po zdech nebo obřích billboardech. I když byl místní marketing silný, podařilo se mi odolat. Čemu se ale odolat nepodařilo, byl jablečný Poms. Více méně je to sladká jablečná limonáda distribuovaná Coca-Colou (v ČR se neprodává), ale úžasná. Nevím, jak to máte vy, ale já se v zahraničí vždycky snažím stravovat tím, co doma neseženu. O to víc je pak kulturní zážitek silnější. Takže jsem defacto celý týden strávil na Pomsu a neměnil bych. :D Po celou cestu jsou pak ještě podél silnice místní obchodníci s "drahými" kameny, kteří na vás neustále mávají, ať zastavíte. Vždycky to vypadá, jakoby měli nějaký problém. V některých případech vám ukazují kameny hned, někdy je vytáhnou až po nějakém čase. Ve všech případech se ale jedná o padělky, které vážně nepotřebujete! :)


Cesta do ksaru Ait-Ben-Haddou


Jakmile jsme sjeli z hor na druhé straně, kolem nás byly jen nekonečné vyprahlé pustiny. Jelikož je Maroko policejní stát, vyplatilo se tu dodržovat rychlost, obzvlášť když jsme byli cizinci. My jsme se vždy dopravní předpisy snažili držet, nicméně ne vždy to bylo tak lehké, když jsme před sebou měli 5 kilometrů rovné silnice a široko daleko vůbec nic.

Pustiny kolem nabízely nádhernou podívanou. Skvělou atmosféru pak roadtripu dodávaly plně naložené trucky. Upřímně, neumím si moc představit, že bychom do Maroka jeli v létě. Už v únoru bylo počasí tak akorát, že jsme čas od času museli větrat. Projíždět ovšem celou tuto trasu v padesátistupňových vedrech si moc neumím představit.

Ksar (pouštní opevněná vesnice) Ait-Ben-Haddou se nachází přibližně půl hodiny od města Ouarzazate (které je dobrým záchytným bodem a později vám k němu ještě něco napíšu). Ke ksaru vede velice pěkná silnice a auto se dá zaparkovat v přilehlé vesnici, která leží na druhé straně řečiště. Auto jsme nechali na jednom z placených parkovišť, kde jsme dali hlídači 10 dirhamů. Přesto, že bylo parkoviště střežené, jsme si ale všechny věci vzali radši s sebou. Přece jen jsme byli na cestě první den a důvěry jsme neměli zrovna na rozdávání (ono se to ani později nezměnilo...). S čím jsme hned na začátku měli negativní zkušenost, byli místní "průvodci", kteří se k nám bez svolení přilepili a začali nám vykládat cosi napůl lámanou angličtinou. I přes několik odmítnutí pak jeden z nich šel stále za námi.

Zmatení turisté byli pro podobné pochybné průvodce lákadlem, protože ksar byl sám o sobě pěkný labyrint a abyste se tu vyznali, potřebujete minimálně mapu nebo vážně někoho místního, kdo vás tu provede, abyste viděli všechno. My jsme chvíli bádali, kudy do ksaru vlastně vstoupit. U několika vchodů na nás mávali místní ať jdeme právě tou jejich cestou. Bohužel ve většině případů vedla jejich cesta k nějakému prodejnímu stánku a nebo se z těchto mávačů opět stali průvodci, o které nikdo neměl zájem. Bylo zkrátka dobré odmítnout je razantně hned na začátku, protože pokud to člověk neudělal, průvodci si na konci své cesty žádali odměnu bez ohledu na to, jestli o jejich služby vůbec člověk stál nebo ne. Před návstěvou této atrakce se tedy doporučuji obrnit trpělivostí a hlavně se po výstupu z auta moc nezastavovat... :D

Vesnice je ale sama o sobě určitě zajímavé místo, které doporučuji navštívit. Nejenže je z vrcholku pevnosti vidět široko daleko na celou krajinu, ale uličky ve vesnici mají nádhernou tradiční atmosféru a v několika domech tu můžete poznat, jak se zde kdysi žilo. Jsou tu vystavené různé dobové předměty. U místních prodejců tu pak jdou koupit různé suvenýry - přívěsky, kobercoviny nebo tkaniny. Tůra po vesnici není nijak fyzicky náročná, ale vede zkrátka do kopce. V létě si dovedu představit, že dostat se nahoru musí být celkem výzva. My ale v únoru měli velmi přijatelné počasí, a tak tůra nebyla nijak náročná. Z vršku jsme pak koukali na rozsáhlé řečiště a přilehlou vesnici...


Po tak dlouhé cestě přes celé pohoří a procházce po vesnici jsme byli celkem unavení, takže jsme se už k večeru jen sbalili a mířili rovnou do města Ouarzazate, kde nás čekalo celkem luxusní AirBnb. Komunikace se správkyní probíhala relativně hladce přesto, že neuměla docela dobře anglicky. Byla to totiž současně zaměstnankyně místního Toyota servisu, který se nacházel hned pod apartmány. Jak s tím řeznictvím a autodílnou - Maročani zkrátka umí provozovat služby efektivně. :D


Tím navážu ještě na jednu poslední zkušenost, o kterou se s vámi v tomto článku podělím. Ubytování přes AirBnb bylo v Maroku vždycky o stupeň lepší a paradoxně levnější než přes standardní Booking a podobné servery. Ve městěch jsme většinou rezervovali ubytování za cca 200 CZK na osobu na noc a vždy na nás čekala poměrně luxusní rezidence. Za sebe tedy můžu určitě doporučit...


Kam vedla naše cesta z Ouarzazate a co kolem tohoto města můžete navštívit, vám sepíšu zase někdy jindy...


Zatím budu rád, když se v komentářích pod příspěvkem na Instagramu podělíte o své zážitky z Maroka... A pokud se tam teprve chystáte a máte nějaké dotazy, tak se neváhejte zeptat!


Díky a užívejte!


Tom


Tomáš Pejša

🍻 Můj e-shop: www.glasino.cz

📸 IG: https://www.instagram.com/tomas.pejsa/

📹 YouTube: https://bit.ly/35wVelp

🏕️ Cestopisné přednášky Klubu cestovatelů VŠE: https://www.facebook.com/kc.vse


Nejnovější příspěvky

Zobrazit vše