Mohlo být kolem šesté hodiny ráno. Všude úplná tma, kolem byly sotva vidět hrubé obrysy alpských vrchů a já už autem pomalu překračoval švýcarské hranice nedaleko rakouského města Landeck. Průsmykem po neutrálním území mezi Rakouskem a Švýcarskem jsem se pomalu blížil ke švýcarské vesnici Martina. Všude jsem jen viděl strmé skalní útesy a nevidivil jsem se, že tu kvůli terénu nevyrostlo žádné větší město. Řece Inn na dně průsmyku by se tu mělo říkat spíše říčka. Po několika kilometrech byla Martina první vesnicí po cestě. Tam mě čekala celní kontrola. Jednalo se o můj vůbec první výlet do Švýcarska a neměl jsem nejmenší tušení, jak se celníci budou při kontrole chovat. I když je Švýcarsko také v Schengenu, pořád jsem nemohl mít jistotu, že všechno půjde hladce. Navíc moje němčina není úplně excelentní a věděl jsem moc dobře, že celníci na hranicích se Švýcarskem nebo Lichtenštenskem anglicky mluví zatraceně neradi.
Pomalu jsem přijížděl k celnici, když v tom už z budky vystupoval strážník, který mi dával najevo, ať zajedu k němu ke kraji. Německy mě pozdravil. Já jeho taky a stručně jsem mu vysvětlil, že tu mám na jeden den v úmyslu pouze reisen, a že ještě dneska pojedu zpátky. Pokývl hlavou. Potom mi jen řekl, ať vypnu motor. Podíval se, co mám v kufru a poté na chvíli odešel s mými doklady zpátky do své budky, kde zřejmě projel všechny databáze světa, aby se ujistil, že nemám teroristické úmysly a podobně. Pak už jen vyšel, předal mi všechny moje doklady, popřál šťastnou cestu a pokynul, ať jedu.
Co jsem ve Švýcarsku dělal? A proč zrovna Švýcarsko? Celý tenhle výlet se odehrál na podzim roku 2017. Já jsem zrovna studoval Erasmus v tyrolském Innsbrucku a během něho objížděl všechny možné lokality v okolí. I když se to možná nezdá, východní Švýcarsko je od Innsbrucku kousek, takže jsem si během jednoho volného dne jel splnit další svůj sen. Vidět nejzajímavější, nejpěknější, a pro mnoho lidí nejoblíbenější železnici na světě - horskou Rhétskou dráhu.
Plán cesty jsem úplně podrobně připravený neměl. Věděl jsem jen o několika nejkrásnějších místech, ale jestli je všechny stihnu teď nebo o pár týdnů později, to jsem neřešil. Nechtěl jsem se nikde hnát. Paradoxně jsem toho ve finále stihl za jeden den vidět víc, než bych si dokázal představit. Ale nepředbíhejme... Chtěl jsem vidět několik horských úseků dráhy, hlavně ten v Bernina Passu, kde koleje vedou ve výšce přes 2300 metrů nad mořem. Ještě předtím jsem chtěl také navštívit město St. Moritz a po projetí Bernina Passem pak smyčku v Brusiu, kde se vlaky otáčí na krátkém úseku o 360 stupňů kvůli zvládání terénu. Kam mě ovšem během tohoto výletu cesta zavede, jsem netušil...
Svítání
Už se pomalu rozednívalo a já pokračoval z vesnice Martina směrem dál na západ. Kolem už jsem viděl hory mnohem lépe, než na hranicích. Po svazích v údolí se sem tam objevil barák, někdy i celá vesnice. Muselo v nich bydlet hodně myslivců, protože jsem narazil na řadu domů zdobených parožím a když ještě bylo vidět do rozsvícených oken, v některých místnostech šlo zahlédnout pušky a různé lovecké trofeje. Není divu. Všude kolem byly lesy. Ani dál na východ se v tomto regionu žádné větší město nenachází, vždycky jen malá vesnice. Co se supermarketů týče, nebyl to tam takový luxus jako v Rakousku, kde je MPreis nebo Spar na každém druhém rohu. A i kdyby byl, kdo ví, jestli by vůbec měli otevřeno. Naštěstí jsem měl dostatek jídla s sebou, akorát jsem si ho potřeboval někde sníst. Žádná pořádná benzínová pumpa po cestě nebyla. Jak jsem tak pokračoval po cestě, najednou se vedle mě ve stráni mihnul velký červený kolos a já věděl, že už jsem přímo u Rhétské dráhy. Všechny vlaky tu totiž mají výrazně červenou barvu. Dál jsem pokračoval, až jsem ve stráni zahlédl jednu opuštěnou zastávku. Rozhodl jsem se, že se tam zajedu podívat, abych měl srovnání, jak vypadá železniční zastávka na lokální dráze ve Švýcarsku a v Česku. Navíc už mě docela chytal hlad, a tak menší zastávka přišla vhod.
Když jsem vystoupil a prohlédl si budovu zblízka, byl jsem celkem v šoku. Jednalo se o původní stavbu, ovšem kompletně a nádherně zrekonstruovanou. Člověk by takovou preciznost čekal v nějaké frekvenované stanici, ale široko daleko nikde kolem nebylo vidět člověka nebo nějakou větší vesnici. Stejnojmenná vesnice Guarda leží odlehle buhvíkde ve svahu. S příjezdem každého vlaku se tu akorát otočil mikrobus, ze kterého vždy vyskočilo pár důchodců. Další pár důchodců zase vyskočil z vlaku a nasedl do mikrobusu, který je odvezl někam nahoru do svahu. I na tak opuštěné zastávce fungovala menší vytápěná čekárna s moderním čistým WC. Zastávku přitom neobsluhoval jediný pracovník. Všechny lístky se kupovaly venku v automatu a pokud se chtěli cestující na něco zeptat, jen zmáčkli tlačítko a z reproduktoru se ozval asistent, který mohl se vším na dálku poradit. Byla to krásná ukázka toho, jak se dá nízkonákladově, moderně a spolehlivě provozovat železnice i v odlehlých končinách. Skvělá inspirace pro naše zastaralé lokálky!
Cesta do St. Moritz
Už předtím, než jsem dorazil do Guardy jsem si nemohl nevšimnout jedné věci. Ve Švýcarsku se neustále všude něco staví. Ať už to byla silnice v průsmyku cestou sem nebo kruhové objezdy atd., každou chvíli nějaké staveniště nebo uzavírka. Teď zpětně, když už mám i pár dalších výletů do Švýcarska za sebou, musím říct, že jsem si jen zřídka vyfotil horskou vesnici, aniž by v ní nestál jeřáb jako kráva. Bylo to zvláštní. Většina domů byla nově opravených nebo natřených. Pokud jsem narazil na nějaký starý barák, byla to ruina těsně před zhroucením. Stejně tak jsem na hlavním tahu nenarazil na výmol v silnici.
Stavět cesty v takových podmínkách ovšem zaslouží obdiv. Na delší rovinku tu člověk narazí těžko. Všechno to jsou prudké klikatice a spojka u auta dostává pořádně zabrat. I vlak je tu občas rychlejší než auto, protože má napřímenější trasu. Obě trasy navíc vedou celou dobu vedle sebe, takže když zrovna chytnete vlak jedoucí vaším směrem, lehko se s ním závodí. Každou chvilku je na cestě tunel, most, podjezd nebo nadjezd. Všechno se neustále klikatí a pak zase rovná vedle sebe.
Líbilo se mi, jak dokáží Švýcaři využít horskou železnici na maximum. Nejenže tu jezdí smíšené vlaky, kdy váš horský expres za sebou táhne ještě pár vozů dřeva. Běžně tu ještě přepravují vlakem poštu, dodávky do supermarketů a každý větší prodejce surových materiálů nebo stavebnin má ke své prodejně zavedenou vlečku. V každém menším městě pak už samozřejmě bylo moderní, bezbariérové nádraží.
Druhá polovina cesty do St. Moritz už byla příjemnější, jelikož se silnice táhla rozlehlejším údolím a byla napřímenější. Jelikož jsem ale věděl, že se budu vracet tou stejnou cestou, město St. Moritz jsem si jen rychle projel a prohlédl si místní jezero. Potom jsem se kousek vrátil a vydal se směrem k Bernina Passu.
Až na vrchol
Až doteď to byla pohoda. Občas stoupání, občas klesání, všechno tak mírně a pomalu. Ale řeknu vám, kdyby mě někdo hecnul, ať pokračuju další úsek až do průsmyku Bernina na kole, dvakrát bych si rozmyslel, jestli bych do toho vůbec šel. Už kousek od St. Moritzu se totiž začíná cesta klikatit mohutnými serpentiny. A nemusíte od St. Moritzu ani ujet tak daleko, aby na vás po pravé straně začal koukat mohutný ledovec Morteratsch. Ten jednoznačně doteď řadím k jedním z nejhezčích míst, které jsem ve Švýcarsku viděl.
Je to zvláštní. Trvalo to jen chvíli a už jsem byl stejně vysoko jako ledovec, přičemž pár kilometrů zpátky jsem na něj ještě koukal dost nahoru. Serpetiny tu nejsou jenom silniční. I vlak musí zvládnout stejné převýšení a vyšplhat se nahoru do průsmyku. Poloměry v zatáčkách tratě tu jsou neskutečně ostré. Vůbec jsem nechápal, jak to může ten vlak zvládnout, ale už mi bylo jasné, proč má Rhétská dráha užší rozchod kolejí, než běžná železnice. Normální vlak by sem nikdy nevyjel.
Po zdolání několika serpentin už pokračovala silnice společně s železnicí přímo do průsmyku. V údolí se silnice i železnice pohybuje ve výšce kolem 2300 m.n.m. Není tedy divu, že už tu nerostou žádné velké stromy. V okolí se daly většinou najít maximimálně keře, zbytek byla jenom tráva, která v podzimní nažloutlé barvě dodávala pravou podzimní atmosféru.
Počasí si v ten den vážně dělalo, co chtělo a v průsmyku to platilo dvojnásob. Zatímco na jednom místě byl silný déšť, o několik kilometrů dál pak prosvítalo slunce a byla vidět jasně modrá obloha. V celém průsmyku ale foukal extrémně silný vichr. Vždycky, když jsem vystupoval z auta, abych si něco vyfotil, bál jsem se, aby mi vítr neurval dveře.
V průsmyku se nachází několik průzračných horských jezer, mezi kterými se klikatí cyklostezka i turistická trasa. V zimě pak jsou okolní svahy využívány jako sjezdovky. V průsmyku se nachází hned několik obřích parkovišť.
Docela bych chtěl vidět tu melu, když celé údolí zapadá sněhem. Pak tu má železnice zřejmě ještě mnohem větší význam. V průsmyku se totiž nachází hned několik vlakových zastávek, i když tady skoro nikdo trvale nebydlí. Zastávky slouží výhradně turistům. V létě pěsím a cyklistům, v zimě pak lyžařům.
Po tomhle výletu jsem si neskutečně oblíbil fotit hory, když jsou mraky vysoko. Vlastně mi to vydrželo až doteď a ti, kdo se mnou už nějaký ten výlet absolvovali, vědí, že modrou oblohu fotím spíše nerad... Tohle švýcarský zataženo jsem začal vyhledávat všude. Vysoko položený, dobře prosvícený mraky...
No a to stejné převýšení, které jsem vyšplhal s autem nahoru, mě teď čekalo zase dolu. Ne ještě zpátky, ale dolu z průsmyku směrem do Itálie. Celkem naivně jsem si myslel, že počasí bude nejhorší nahoře na vrších a když sjedu dolu, bude všechno v pohodě... Pak se ale přede mnou vynořilo tohle...
Údolím, do kterého vede cesta nalevo jsem pak postupně sjížděl dolů k italským hranicím.
Vzhledem k počasí jsem se rozhodl projet celý úsek přímo a skončit až v italském městě Tiranu. Minul jsem tak i smyčku v Brusiu, kterou jsem měl naplánovanou. Předpověď hlásila, že by se odpoledne mělo počasí zlepšit, takže jsem si všechno nechal až na cestu zpátky a jel přímo do Tirana.
Dolů na skok do Itálie
Na hraničním přechodu nebyl žádný problém, projel jsem bez kontroly. A vážně jsem doteď přesvědčený o tom, že tam ten strážník na celnici chrápal. Tirano leží hned u hranic a je to pěkně rušné malé město. Určitě ale není tak hrozné, jak zní jeho název. Jen mi tu všechno přišlo o něco divočejší, hlavně pak doprava, která už byla pro itálii typická.
Jinak se ale jednalo o velice pěkné město s historickým centrem. Auto se mi podařilo zaparkovat až na nádraží, kam jsem stejně chtěl, protože tady v Tiranu Rhétská dráha končí. Dál už se dá dopravit jedině normálním vlakem.
A tou největší atrakcí Tirana pro fanoušky Rhétské dráhy je, když se dva obrázky nahoře spojí dohromady...
Jak je Rhétská dráha úzká a vlaky relativně ohebné, nedělá jim žádný problém jezdit přímo ve městech. A tak trať na několika úsecích včetně Tirana prochází centry měst. Ve chvíli, kdy chce přes náměstí projet vlak, celé náměstí se uzavře. Je to jako jeden velký přejezd.
A aby toho nebylo málo, musí se vlak do Tirana dostat po silnici. Je to jako u tramvají, akorát tady je ta tramvaj trochu větší. Každopádně se mi kvůli tomu ale podařilo poprvé v životě doslova předjet autem vlak...
Zpátky do podzimní švýcarské říše
Už v Tiranu se počasí celkem uklidnilo a já zase pomalu stoupal nahoru do Švýcarska. Bylo to senzační. Vzpomínám si, že bylo brzy odpoledne a já už jsem ten den viděl vlastně všechno, co jsem chtěl. To všechno v parádní atmosféře a hromadou super fotek. Aby toho ale nebylo málo, tak mi Alpy vykouzlily ještě jeden bonus. Ale to bych trochu předbíhal. Napřed jsem měl po cestě onu legendární smyčku v Brusiu.
Možná jste to nevěděli, ale některé části Rhétské dráhy jsou zapsány na seznamu UNESCO. Právem. A speciálně by to mělo platit pro tento viadukt, který samozřejmě na seznamu je a společně s Landwasserským viaduktem (o kterém vám řeknu někdy jindy) patří k jedním z nejzajímavějších míst Rhétské dráhy.
Po prohlédnutí si viaduktu jsem pokračoval dál nahoru do hor. Ještě před největším stoupáním se ale všude kolem vyjasnila nádherná podzimní žlutá krajina a s ní tyhle boží fotky...
V horském potoce tu byla úplně kříšťálová voda...
Po nafocení všeho jsem pak opět vystoupal do Berina Passu. Aspoň jsem teď měl přímé srovnání s počasím před a po. Předpověď nelhala, vážně už se trochu vyjasnilo...
Ještě jednou do St. Moritz - hlavně do sámošky
I když je St. Moritz určitě super město, víc mě zajímaly dvě jiné věci. Co všechno je v údolí za St. Moritzem (příroda, hory atd.) a co prodávají ve Švýcarsku v supermarketech. Ještě nikdy předtím jsem totiž ve Švýcarsku nebyl a měl jsem chorobnou potřebu koupit si nějakou originální švýcarskou čokoládu. Když jsem projížděl městem, narazil jsem na jeden Coop hned u silnice ve velkém obchodním domě. Ten byl trochu zvláštní. Byl totiž úzce vmáčknutý mezi několik dalších domů a jeho podzemní garáže nebyly o nic normálnější. Byly totiž šestipodlažní, přičemž v každém patře bylo cca 8 parkovacích míst. A když se v podlaží naproti sobě sešel Mercedes GLE a BMW X5, parkování v daném podlaží byla vážně jedna velká radost... Ze supermarketu jsem byl určitě nadšený. Jen podotýkám, že Coop ve Švýcarsku a u nás na vesnicích je něco diametrálně odlišného! :D Ve Švýcarsku se jedná o velké, plně vybavené supermarkety s kvalitními potravinami. Ceny jsem upřímně čekal horší, nebylo to nic hrozného. Já jsem ale stejně kupoval hlavně čokolády. Ty se trochu prodražily, protože když chcete pravou švýcarskou kvalitu, musíte za ní také zaplatit...
Po šíleném nakupování mi ještě zbyla chvíle do setmění, tak jsem se jel ze zvědavosti podívat dál směrem na západ do města Silvaplana a k přilehlým jezerům Silvaplanasee a Silser See.
Tam se o hory opírala nádherná mlha. U jezer pak už moje cesta skončila. Ze všeho jsem byl unešený, řekněme dostatečně, a také už celkem unavený, protože jsem na tenhle výlet musel vstávat někdy po 4. hodině ráno, abych všechno stihnul. A vyplatilo se. Byl to rozhodně jeden z mých nejlepších výletů během pobytu na Erasmu v Tyrolsku. Bernina Pass a dokonce i zastávku Guarda jsem znovu navštívil o rok později, během výletu na podzim 2018. To ale nechám na nějaký další článek...
O Rhétské dráze obecně a shrnutí
Člověk nemusí být zrovna železniční nadšenec, aby ho Rhétská dráha zaujala. Určitě si vás totiž získá vyhlídkovými jízdami v panoramatických vozech, okolní krajinou nebo několika úctyhodnými stavbami. Nejedná se ovšem o levnou záležitost, tak jako všechno ve Švýcarsku. Jen jedna cesta ze St. Moritz do Tirana vás výjde v přepočtu okolo 800 CZK.
A ještě jednu věc musím upřesnit. Úsek, který jsem projel není samozřejmě celá Rhétská dráha. Ta se rozkládá po celém východním Švýcarsku a vede i do měst Chur nebo Davos.
Rhétskou dráhu a okolní přírodu chci určitě doporučit všem cestovatelům a dobrodruhům. Ve východním Švýcarsku se dá najít spoustu neuvěřitelných přírodních úkazů a stezek na treky. Přes zimu bude samozřejmě většina míst zapadaných, ale ať už je jaro, léto nebo podzim, jsem přesvědčený, že se bude východní Švýcarsko líbit každému.
Přeju vám všem, ať se vám při případném výletě hlavně vydaří počasí. Pokud si přejete modrou oblohu, budiž. Já už po ní po tomhle výletě netoužim... :D
Tom
Všechny fotky byly pořízeny na iPhone 5S.
Tomáš Pejša
🍻 Můj e-shop: www.glasino.cz
📸 IG: https://www.instagram.com/tomas.pejsa/
📹 YouTube: https://bit.ly/35wVelp
🏕️ Cestopisné přednášky Klubu cestovatelů VŠE: https://www.facebook.com/kc.vse