Když padla mlha na Tre Cime di Lavaredo

Aktualizace: 25. říj 2020

Tre Cime jsou jedním z nejoblíbenějších míst, které si při návštěvě italských Dolomit nechá ujít jen málokdo. A během naší dolomitské expedice v půlce srpna jsme se rozhodli skalnatý masiv Tre Cime navštívit i my. V mém případě se nejednalo úplně o premiéru. Na Tre Cime jsem už byl a zhruba jsem věděl, co čekat. Výhodou treku je, že člověk přijede autem ke skalnímu masivu velice blízko. Je pak na něm, kam až se bude chtít podívat. My jsme se rozhodli absolvovat trasu kolem dokola celého masivu.


Na Tre Cime jsme vyrazili hned brzy ráno. Ještě před vjezdem do parku jsme ale s údivem sledovali, jaká mračna se nahoře v horách drží. U brány při vjezdu jsme zaplatili 30 EUR a pokračovali klikatými serpentiny vzhůru do oblak. Ze začátku to možná byla i trochu legrace, ale když jsme po několika minutách neviděli na krok, smích nás přešel. V husté mlze jsme zaparkovali kdesi na rozlehlém parkovišti. S viditelností maximálně 20 metrů jsme neměli úplně přesnou představu, kde se nacházíme, natož abychom viděli skály nad námi. Najivně jsme se ale vydali po klasické trase kolem Tre Cime s nadějí, že se mlha brzy rozfouká a bude vše pořádně vidět. To se ale ještě dobrých 30 minut nestalo.


První hory


Prošli jsme celý úsek kolem kostelíku, chaty Lavaredo až nahoru k výhledu vedle Tre Cime, aniž bychom viděli jedinou horu v okolí. Kamarády, kteří tu byli poprvé, začalo chytat mírné zoufalství, že z výletu nebudou nic mít. Při stoupání k Tre Cime se už ale objevovaly první náznaky, že by se mlha mohla během chvíle rozfoukat a my mohli konečně něco vidět. Pomalu se začínaly objevovat první hory a s nimi konečně i samotné Tre Cime, které měly v plynoucí mlze nenopsatelnou atmosféru.

Cesta k chatě Lavaredo byla poměrně rovná. Nicméně nahoru vedle Tre Cime k výhledu na údolí musel jít člověk trochu do kopce. Výhledy shora ale určitě stály za to.

Cestou jsme minuli jedno menší jezero a postupovali cestou mezi Tre Cime a dalšími skalními masivy na druhé straně. Jakmile jsme po boku Tre Cime překonali horizont, viděli jsme nádherně na celé druhé údolí. V tom mají hory své kouzlo. Zatímco v jednom údolí může být počasí jako armagedon, v tom druhém může být letní idylka. A tak to bylo i tady...


Nejen hlavou v oblacích


Jako milovník zatažené oblohy a mlhy na horách často nemívám v lásce přesluněné přepálené scenérie horských krajin. Ovšem takovou nádheru, jakou spolu sehrála mlha a slunce při výhledu na Tre Cime a na údolí, jsem nikdy v životě neviděl. Všechno se navíc střídalo neuvěřitelně rychle. Mraky proklouzávaly mezi zuby Tre Cime rychlostí auta. Někdy jsme neviděli nic, někdy zase všechno kolem. Často jsme se v mlze ocitli i my.

Rychle se měnící počasí zřejmě odradilo převážnou část turistů. Na view pointu sice byly početné hloučky, ale dalo se to zvládnout. Je třeba zdůraznit, že jsme tu byli v hlavní turistické sezóně a ještě k tomu v neděli.


Kolem dokola


Cesta dál pokračovala k chatě Locatelli, pod kterou se nacházely dvě pěkná jezera. Od Tre Cime vedly k chatě dvě cesty. Jedna lehčí i pro méně zkušené turisty. Zde bychom ale museli klesat a zase stoupat, což se nám nechtělo. Raději jsme se tedy vydali užší cestou přímo ve svahu, kde se ovšem místy nacházelo několik nepříjemných překážek v podobě vyrytých koryt a mohutných balvanů. Problém jsme neměli, ale úplným amatérům nebo lidem se strachem z výšek bych tuto cestu příliš nedoporučoval. Na druhou stranu, cesta byla výše položená, a tak nabízela i mnohem hezčí výhledy po okolí...

Chata Locatelli je dobrým záchytným bodem pro svačinu a menší oddech. Vevnitř se dá sehnat něco k jídlu a pití, ale vzhledem k lokaci je vše neskutečně předražené (menší pití 5 EUR). Svačinu je dobré si sníst na přilehlé louce s výhledem na jezera. Mně se tam tentokrát např. podařilo i na půl hodiny usnout. :D


Dostat se z chaty přes poslední úsek k parkovišti dá totiž ještě docela zabrat. Museli jsme překonat menší údolí a pak zase vyjít nahoru zhruba do výšky chaty. Celý poslední úsek zachycuje fotka vlevo. Terén je samozřejmě nenáročný, ovšem méně zkušenému turistovi by mohl tento úsek připadat nekonečný. Cestou je ale určitě na co koukat. Jednak na Tre Cime, kolem kterých celou dobu člověk jde, a na druhé straně pak na údolí, na jehož druhém konci vyčnívají další zajímavé hory. V menším údolí, přes které cesta vede, jsme také narazili na stádo pasoucích se krav. Na turisty byly očividně zvyklé, ale neměly příliš v lásce psy. :D


Narazili jsme tu také na několik menších jezer, ještě jednu další horskou chatu a pak na úsek, kde bylo vystavěno spoustu kamenných věží.

Je asi na každém, jak náročnou cestu si člověk zvolí. Projít si celý okruh ale určitě stojí za to, protože každá část má co nabídnout. My jsme nachodili něco kolem 11 km v nijak náročném terénu. Tre Cime jsem rozhodně nenavštívil naposled a budu se těšit na další trip.


Pokud se k výletu chystáte, určitě toto místo doporučuji navštívit! Jen je vždy třeba zkontrolovat počasí, a to hlavně v podzimních měsících. Celá cesta se nachází zhruba 2300 - 2400 m.n.m. a počasí se tu rádo z minuty na minutu mění. V našem případě to ale bylo jen k dobru. :)


Doufám, že si svůj výlet užijete a budu se těšit na fotky pod #travelstorycz!


Tom


Tomáš Pejša

🍻 Můj e-shop: www.glasino.cz

📸 IG: https://www.instagram.com/tomas.pejsa/

📹 YouTube: https://bit.ly/35wVelp

🏕️ Cestopisné přednášky Klubu cestovatelů VŠE: https://www.facebook.com/kc.vse


Nejnovější příspěvky

Zobrazit vše