Leden už pomalu končil a já odpočítával dny, kdy budu moci opustit promrzlou Evropu a aspoň na chvíli zmizet někam do teplých krajin, dobít baterky a zase zažít nějaké nefalšované cestovatelské dobrodružství. Roadtrip v Maroku se pomalu blížil a já v závalu vší školy, práce a dalších věcí jsem usoudil, že by bylo načase pomalu se začít chystat... Až v uplynulém semestru jsem si konečně uvědomil, jak je strašně těžké zkombinovat dohromady cestování, když přitom člověk prezenčně studuje. I během studia ale využívám každou volnou chvíli k tomu, abych se podíval do míst, kde jsem ještě nebyl. Jen nechci, aby tím byla škola upozaďovaná. Strašně nerad dělám věci napůl.
Během týdne roadtripu jsme toho v Maroku zažili celkem hodně a abych vás nezahltil jedním superdlouhým článkem, rozhodl jsem se to napřed jedním uvést a pak v dalších článcích více rozebrat jednotlivé lokality, které jsme navštívili. Teď bych tu rád hlavně shrnul první dojmy z Maroka a vše, co by se vám při případné návštěvě této země mohlo hodit...
Cestovali jsme ve čtyřech, což je pro roadtrip ideální počet. Naším příletovým i odletovým místem byla Marrakech. Hlavně kvůli tomu, že jsme jí chtěli ze všech měst navštívit nejvíc a má přímé spojení s Prahou.
Ze zimy do jara
Do Marrakeche jsme dorazili někdy kolem 17. hodiny. Cesta to byla celkem úmorná, protože v letadle nebylo moc místa a bylo celkem vydýcháno, takže jsem se těšil, až vylezu ven. Největší překvapení přišlo hned po výstupu z letadla. Zatímco jsem v bundě vystrojený opouštěl promrzlou Ruzyň, v Marrakechi jsem vystoupil a rázem bylo jaro.
Hned po vstupní kontrole jsme si na letišti koupili SIM karty. Nebyl to vůbec problém. Přímo v hale za kontrolou se nachází stánky několika operátorů, kde vám jejich asistentky dočasnou SIM kartu hned zprovozní. Já jsem měl SIM kartu od firmy Orange a byl jsem maximálně spokojený. Datové připojení bylo ve všech větších městech a podél všech hlavních silnic. Data jsou navíc v Maroku celkem levná. Zjednodušeně se dá říci, že co 1 GB dat na měsíc, to 1 euro. Já jsem si koupil tarif na 5 GB dat za 5 euro. Operátor pak ještě nabízí různé varianty, kdy můžete koupit buď pouze data nebo data v kombinaci s telefonními hovory. Udělali jsme to tak, že dva lidi z naší party měli tarif, se kterým mohli volat. Já měl pouze 5 GB dat a všechny jsem je během toho týdne stihl vyčerpat. Čeho jsem se bál, bylo zprovoznění karty a pustit asistentkám mobil z ruky. Četl jsem totiž předtím, jaké různé podvody mě můžou v Maroku potkat, ale když už si kartu přede mnou koupily další skupiny Čechů a neměly problém, tak jsem si kartu nechal zprovoznit.
Na letišti jsme si také museli vyměnit marocké dirhamy. V Česku se bohužel tato měna koupit nedá. V Praze jsme si proto vyměnili eura a marockou měnu jsme kupovali až přímo v Marrakechi. Přímo na letišti se nacházelo hned několik směnáren a jejich kurz nebyl vůbec špatný. Na týdenní roadtrip jsme u sebe každý měli v přepočtu něco mezi 4-6 tis. Kč v hotovosti na osobu.
First aid kit? No, no, no. No in Morocco, no...
Dalším úkolem při našem příletu bylo vyzvednout auto. Objednaný jsme měli původně Renault Kango u společnosti AirCar. I když jsme předtím našli na tuto společnost velkou spoustu negativních recenzí, pořád byla jedna z mála, která akceptovala debetní karty. Při hledání jsme zjistili, že AirCar je pouze jednou ze dvou společností, která normální debetní karty akceptuje. U ostatních musíte mít kreditku, kterou jsme neměli a zařizovat jsme jí nechtěli. U přepážky na letišti nás uvítala milá postarší paní, která hovořila plynule anglicky. Vyřídili jsme s ní všechno papírování a přes mojí debetní kartu zaplatili zálohu, která se pohybovala kolem 40 tis. Kč. Bohužel, abych to mým spolucestovatelům nedělal moc jednoduché, zapomněl jsem si před odletem změnit limity plateb na kartě. Limity se sice dají změnit jednoduše online, ale každá změna je potřeba potvrdit přes SMS ověřovací kód, který ale chodil na mé české telefonní číslo. Já měl ovšem v mobilu už marockou kartu, takže jsme ještě museli divokým způsobem změnu ověřit a doufat, že se načte tak rychle, abysme mohli zaplatit zálohu. To se naštěstí podařilo a my jsme si mohli jít vyzvednout auto na parkoviště před letištěm.
Výlez z letiště pro mě byl jako vrátit se do prosluněné Kalifornie, to mě celkem překvapilo. Nevím proč, ale strašně mi to připomínalo západní Ameriku. Hlavně asi proto, že všude byly palmy. Hned po příchodu na parkoviště nás čekalo další překvapení. Při objednávání auta jsem nějak nezaregistroval poznámku "Renault Kango NEBO PODOBNÝ MODEL". Raději nechci vědět, co všechno se pod pojmem podobný model ještě skrývalo, ale na nás na parkovišti místo Reaultu čekala nablýskaná Dacia Dokker. :D
V Maroku se jedná o poměrně častý model, vlastně každé druhé auto je podle mě Dacia. Auto vypadalo jako nové, dokud jsme k němu nepřišli blíž. V tom nás uvítal postarší tmavý chlapík, který měl předávku auta na starost. Dobře jsme si všímali, že auto je skoro ze všech stran omlácené. Pán z půjčovny nám všechny vady na kráse detailně ukázal, přičemž bezstarostně vysvětloval, že je to v Maroku normální. To nás moc neudivilo, protože při pohledu na všechny auta kolem se jen těžko našlo auto, které by bylo bez škrábnutí. Už tam jsme pochopili, že řízení v Maroku bude pěkná divočina.
Dokker je sice ne úplně luxusní, přesto prostorné auto. Vzadu sice nemá na jedné straně dveře, ale co by člověk na dobrodružném roadtripu nechtěl. Ukázali jsme si všechna poničení v interiéru a pán z autopůjčovny všechny ty vady zakreslil do předávacího protokolu. Na nákresu auta, tam kde mají být graficky znázorněny všechny vady, pokreslil vlastně celý ten obrázek auta. :D Když jsme se ho ptali, kde najdeme v autě lékarničku, pán vůbec ze začátku nepochopil, co po něm chceme. Když to pochopil, tak se jen pobaveně usmál a prohlásil: "No, no, no. No in Morocco, no." :D
Rallye de Marrakech
Jakmile jsme podepsali protokol, začali jsme hledat nejbližší benzínku a hlavně naše AirBnb v Marrakechi. Cestovatelský plán už jsme na večer neměli. Jen nakoupit zásoby na další den, připravit auto a tak nějak se aklimatizovat.
Při hledání informací o dopravě v Maroku jsme se dozvěděli, že doprava je ve velkých městech velice pestrá a řada řidičů ani neumí číst, takže dodržování dopravních předpisů tu není vždycky na pořadu dne. Jak jsme zjistili už po výjezdu z letiště, tento moudrý zdroj informací nelhal. Na křižovatkách vždy platila přednost silnějšího a rychlejšího. Pokud měla silnice nakreslené tři pruhy, místní řidiči si jich dokázali vytvořit šest. Z obou stran se pak valily kolem auta proudy skútrů. Většina řidičů byly vážně střelci. I přes šílenost místní dopravy jsme ale za celou dobu našeho výletu neviděli jedinou dopravní nehodu! :) I chaos nějak funguje...
Marrakech má také standardní MHD. Jedná se tedy jen o autobusy, ale měly by jezdit více méně po celém městě. Vůbec jsem nevěděl, jestli tu něco takového můžu čekat. Přecejen, byla to Afrika...
(Kvůli řízení jsem první den ve městě nepořídil moc fotek, ale aspoň se s vámi dělím o informace... V následujících článcích z dalších dnů to už bude lepší... :) )
Marrakech, jak jsem jí nečekal
Jak jsme se blížili více a více k našemu AirBnb, domy a všechno kolem nás se zdálo být tak nějak luxusnější. Chvílemi mi to až připomínalo Beverly Hills. V některých ulicích byly obří nablýskané rezidence a všude kolem se tyčily palmy. My jsme nebydleli přímo v rezidenci, ale ve velice slušném bytovém domě, kde nás uvítala slečna přibližně našeho věku. Hovořila plynule anglicky, takže jsme se jí vyptávali, kde najdeme nejbližší supermarket a spoustu dalších užitečných věcí.
Na ubytování jsme si nechali naše zavazadla a zamířili jsme do nejbližšího Carrefouru. Byl jsem z toho v šoku. V supermarketu šlo sehnat úplně všechno, dokonce i bezlepkové jídlo! Původně jsem čekal, že budeme s doplňováním zásob a nakupováním bojovat, ale Carrefour se o všechno postaral. Bylo to úplně stejné, jako v jakémkoli jiném evropském supermarketu. Jen tu měli o mnoho víc koření. Ovoce si pak člověk nevážil sám na váze, ale byl tu na to speciální zaměstnanec, který vždy vše přepočítal a zvážil.
Maroko je velkým pěstitelem mandarinek a pomerančů. Proto tu plný papírový sáček mandarinek stojí v přepočtu kolem 8 kč. Jedná se asi o největší komodity, co se tu dají sehnat a jsou na každém rohu. :D Chuťově jsou ale samozřejmě mnohem lepší než u nás. Papriky a spoustu další zeleniny byly také za pár korun. Obecně se pak ceny pohybovaly přibližně jako v ČR. Navíc tu ale byly k dostání výrobky, které v ČR neseženete. Já si nejvíce oblíbil POMS - jablečnou sladkou sodovku.
Další pozitivní věc v supermarketech byla, že tu prakticky nebylo možné sehnat igelitovou tašku. Všechno se dávalo do papírových sáčků a pak do látkových tašek. Tím by se klidně mohly inspirovat supermarkety i u nás, bylo to super.
Po nákupu jsme jeli hned zpátky na ubytování a už jsme byli všichni celkem unavení. Byt byl velice moderně zařízený. Nacházela se tu plně vybavená kuchyně a pěkné velké postele. Už tady jsme ale narazili na detaily, které nás pak celý týden provázely. Zatraceně tvrdé matrace a skoro žádné topení. Nezbývalo nic, než se s tím poprat. Ale o tom, jak jsme v noci klepali kosu se s vámi podělím zase v nějakém jiném článku! Tak se příště těšte!
Tom
Tomáš Pejša
🍻 Můj e-shop: www.glasino.cz
📸 IG: https://www.instagram.com/tomas.pejsa/
📹 YouTube: https://bit.ly/35wVelp
🏕️ Cestopisné přednášky Klubu cestovatelů VŠE: https://www.facebook.com/kc.vse