Jedna z dalších travelstories, kterou jsem dopředu zrovna moc neplánoval. Obecně mám vždycky během cestování raději určitou flexibilitu. Neplánovat si nic přesně do detailu. Jedním z důvodů, proč cestuju, je na chvíli vypnout a dobít baterky. Tudíž se mi většinou nechce ve spěchu dodržovat pevný plán. Ale najdou se výjimky, to určitě... :D Ovšem tenhle výlet byl totální pohoda a cesta více méně do neznáma.
Ve slovinském Triglavu už jsme byli jeden den, takže jsme s naší cestovatelskou partičkou věděli, jaká nádherná místa tu můžeme v místním parku objevit. Jméno Mangart kolem mě proletělo ještě před naší výpravou asi třikrát a pokaždé si to ono místo lidé chválili. Jestli to je hora, jezero nebo cosi jiného jsem nezkoumal, prostě to byl "Mangart". Více informací jsem začal hledat až přímo v Triglavu. Tam jsem se také dozvěděl, že je Mangart čtvrtá nejvyšší hora Slovinska ležící na hranicích s Itálií a že výšlap na něj rozhodně stojí za to. Neměli jsme zrovna ambice horu pokořit, co si budeme povídat. A ano, rovnou ze začátku vám prozradím, že jsme na vrchol nedošli. Vím, moc ambiciozně to nezní, ale tohle byl zkrátka detox-relax výlet.
Nahoru
V den výletu jsme se sebrali hned brzy z rána a vyrazili z obce Bovec k Mangartu. Sehnat si ubytování v Bovci rozhodně doporučuji, protože se odtud dostanete na spousty zajímavých míst a je tu skvělé zázemí. Hlavně se tu nachází supermarket, kde seženete všechno ještě levněji než u nás v ČR (včetně masa apod.) Netrávil bych tu celý týden, protože Triglav je celkem rozlehlý park, ale pokud tu člověk stráví 3 noci, má kolem pořád co navštěvovat. Bovcem navíc protéká řeka Soča, která má nádherné bílokamenné koryto. Podél Soči se také doporučuji vypravit, ale to jsme odbočili. (Jen v Bovci se příliš nevedou chodníky, tak tam prosím nikoho nesražte... :))
Cesta na Mangart může zabrat celý den, pokud chcete prozkoumávat různá zákoutí, ale rychlejším tempem by se dala celá tůra, o které je tento článek, stihnout cca za 5 hodin. Zase nemá cenu se tu zbytečně honit, protože okolní krajina vážně stojí za to.
Autem se dá směrem k Mangartu vyjet poměrně vysoko. Už cestou po silnici budete míjet spousty vyhlídkových bodů. Kdo trpí závratěmi nebo nemá rád řízení v serpentinách, by měl předat řízení raději někomu zkušenějšímu. Horským terénem jsme tu projížděli dobrých 10 kilometrů a to většinou po silnici velikosti jednosměrky klenoucí se nad strmými údolími. U vjezdu do chráněného území nás zkasírovaly dvě slečny o několik eur. To nám nevadilo, jen jsme dumali, jestli to jsou vážně zaměstnankyně parku nebo si sem dvě místní holky přišly vydělat pár éček. :D
Nahoru je dobré vyjet hned ráno, protože ráno jedou nahoru všichni a odpoledne a večer jedou zase všichni dolu. Zajímavostí je tu po cestě pár temných tunelů vytesaných přímo do skály. Osvětlení byste tu hledali jen marně a ze skály navíc ještě prosakuje voda.
Kam až se autem dostenete, záleží, jestli jste "slušňáci" nebo "grázlové". Teoreticky totiž lze použít dvě parkoviště. Jedno těsně před zákazem vjezdu motorových vozidel a druhé o pár kilometrů výše, ovšem až za tím zákazem. My samozřejmě parkovali na tom níže položeném a udělali jsme dobře, protože už jen okolí parkoviště je samo o sobě dechberoucí.
Když jsme se porozhlédli po ostatních autech, připadali jsme si spíše jako v ČR. Každé druhé auto mělo českou značku. Zbytek doplňovalo pár dalších "cizinců".
Naše první cesty vedly na přilehlý vrh s originálním názvem "Mali Vrh". Jako rozcvička tomu ale příliš název nenahrával. Všude navíc bylo mokro a cesta jedno velké bláto. Zkrátka pěkné rozehřátí na začátek. Výhledy z vrchu ale určitě stály za to!
Vyjít na Malý Vrch nezabralo příliš času. Se vším focením a přestávkami jsme tu strávili přibližně hodinu. V protějších výše položených svazích jsme pak s úvidem sledovali pasoucí se ovce balancující na hranách skal. Očividně byly na místní podmínky zvyklé, jenom doteď nechápu, jak se mohly na danou pastvinu dostat, když byla ze všech stran obklopená ještě větší a prudčí skalou. Schválně to ještě prozkoumejte, až sem pojedete. :D
Do Mangartského sedla vedou od spodního parkoviště dvě cesty. (Podle 1.obrázku první galerie nad tímto textem.) Kolem chaty nebo po silnici. Cestou tam jsme se vydali po silnici, i když to zrovna nebylo nejmoudřejší řešení. Skála napravo od silnice se velice drolí a mohou zde padat obří balvany. Jeden takový tu očividně spadl nedávno, protože svah pod skalou byl ještě rozemletý a silnice nově opravená. Kolem chaty pak vedla normální pěšina. Tou jsme šli cestou zpátky. Těžko srovnávat, po které cestě se šlo lépe. Jen po silnici bych se znovu kvůli těm balvanům nevydával.
Jak jsme postupovali blíže k Mangartu, mlha postupně houstla a chvílemi jsme bojovali se silným větrem a deštěm. Počasí si tu ten den vážně dělalo, co se mu zlíbilo a každou minutou se měnilo. Naštěstí jen při výstupu. Nahoře už se vše uklidnilo. Cestou nám okolí v něčem připomínalo Skotsko.
Silnice vedla pouze do úrovně výše položeného parkoviště. Dále už se muselo pokračovat po pěšině. I po obyčejné pěšině se dalo dojít do míst, kde jsme byli na úrovni vrcholků protějších hor na italské straně. Mezi nimi a námi byla několika set metrová propast. Bylo to vážně vysoko! Také jsme si podél státní hranice mohli neustále přeskakovat ze Slovinska do Itálie.
Když padla mlha na Mangart
Opět jsem byl v ráji... :D
Abychom došli přímo do sedla, museli jsme použít řetězy. Nejednalo se o nijak nebezpečnou trasu, ani jsme nebalancovali na hraně stovek metrů hlubokých propastí. Spíše terén byl trochu náročnější, protože jsme v krátkém úseku museli vystoupat poměrně hodně výškových metrů.
To už jsme se nacházeli přímo v Mangartském sedle. Teplota se ještě trochu snížila a my nahoře objevili poslední pozůstatky sněhu. Kolem byl spíše jen písek a kameny. Vzhledem k proměnlivosti počasí a kluzkým kamenům jsme se ale rozhodli naší cestu ukončit právě tady. Mangart byl už od počátku našeho výstupu ponořen do husté mlhy, takže bychom z něho nic neviděli. Místo toho jsme si užívali výhledy ze sedla, které vážně stály za to!
Vlastně téměř celá trasa, kterou jsme vyšli...
Cesta dolu byla také zajímavá. Mlha odkryla některé hory, které jsme předtím neviděli a tak pořád bylo co nového objevovat. Postupně se navíc začalo rozjasňovat a na níže položených pastvinách se začaly rojit první stáda ovcí.
Na předposlední fotce můžete vidět "Mali Vrh" z hodně velké dálky... :)
Cestou dolu jsme už zvolili stezku kolem chaty a mohli si z dálky ještě lépe prohlédnout, jaké neuvěřitelné kusy balvanů se lámaly směrem k silnici. Naproti leželo parkovitě a za ním Mali Vrh. Do toho nás na druhé straně údolí průběžně následovalo velké stádo ovcí, které teoreticky mohlo volně dojít, kam se mu zachtělo. Docela jsem obdivoval pastevce, který pak chtěl celé stádo v prudkých stráních nahánět.
Cestu na Mangart rozhodně můžu doporučit a až bude lepší počasí, tak se rád podívám přímo na vrchol. Rovněž šlo o trasu, která se dala libovolně navolit podle obtížnosti. I kdybychom vynechali úsek s řetězi, tak by rozhodně výhledy na hory stály za to. Pro základní orientaci je dobré aspoň v rychlosti projít mapu. Přes sezónu by během dne za hezkého počasí mohl být menší problém s parkováním. Když ale člověk vyrazí ráno včas, určitě se není čeho bát. Po cestě do Bovce se dá výlet spojit i s dalšími zajímavými aktivitami a místy. My jsme např. ještě z Mangartu sjeli do Itálie a navštívili několik jezer. Po cestě se také nachází několik pevností z druhé světové války.
Doufám, že se vám Mangart zalíbí, pokud se na něho vydáte. No a i když se nevyšplháte úplně nahoru, tak doufám, že vás můj článek přesvědčil, že i když člověk nezdolá vrchol, tak to někdy může stát za to!
Tom
Tomáš Pejša
🍻 Můj e-shop: www.glasino.cz
📸 IG: https://www.instagram.com/tomas.pejsa/
📹 YouTube: https://bit.ly/35wVelp
🏕️ Cestopisné přednášky Klubu cestovatelů VŠE: https://www.facebook.com/kc.vse