Čas 5:00, místo Bangkok, já zrovna vstávám a mám takovou tu línou náladu, kdy člověk zvažuje, jestli celej výlet nezruší, protože je prostě 5:00. Ale přemohl jsem se a o chvíli později už jsem u Central Pinklao skákal do taxíku (přes aplikaci Grab), který mě odvezl na místo setkání s partičkou kamarádů, se kterými jsme se rozhodli navštívit historické město Ayutthaya. Nebo lépe řečeno to, co z něj zbylo. Thajsko vždy nebylo květinovou zemí Buddhy, romantických pláží, věčného klidu a potěšení. Pár století zpátky se to v Thajsku docela mydlilo.
(* Koukejte, jestli u fotky není šipka a nejedná se o galerii.)
(** Každej pes na fotce vypadající jako mrtvej je živej.)
Ayutthaya byla hlavním městem tehdejšího Ayutthayského království. Jednalo se o velice rozsáhlou oblast s velkým počtem monumentálních staveb. Některé z nich nepřátelská vojska rozsekala na hadry, jiné jen z části. Ale poučky z dějepisu a celou historii města si přečtete na místě z informačních cedulí a letáků. Ti, kdo pojedou na thajských neomezených datech, pak vyčtou barvitou historii z nějakého webu. My rozebereme návštěvu Ayutthayi z pohledu rozmazleného evropského cestovatele...
Království motorového oleje
Jen co jsme se s naší cestovatelskou partou prodrali betonovou džunglí Bangkoku k hlavnímu autobusovému nádraží, u kterého sídlí společnosti, jež vás mini vanem vezmou na nejzajímavější turistická místa, vydali jsme se po dálnici na sever vstříc tehdejšímu hlavnímu městu. Cest, jak se do Ayutthayi z Bankgoku dostat, je hned několik. Někdo zvolí autobus, někdo van, ale využít můžete i vlak. Pokud však narazíte na autobus, který vám zrovna nevoní, nemusíte mít obavy. Cesta do Ayutthayi není dlouhá a zabere vám něco mezi dvěma až třemi hodinami, podle toho, jaký prostředek jaké společnosti zvolíte. Mně se cesta mini vanem líbila. Auto bylo prostorné i pro člověka většího vzrůstu, jako jsem já a alespoň jsem cestou mohl dospat ranní rest.
Kdo si dopředu prohlíží romantické fotky rozbořeného města a do Ayutthai přijíždí nakažen evropskou rozmazleností, dostane hned v prvních vteřinách pěknou ťafku. Historický park trosek je sice ještě hezčí než na fotkách, ale okolní, moderní zástavba je Thajsko at its best. Já už byl na život v Thajsku měsíc a půl zvyklý, takže mě nic moc nepřekvapilo. Nicméně se umím vžít do situace naivního turisty s hlavou v oblacích, že město je historie sama a nic jiného. Špína, smrad, ruch a místy trochu chaos jsou i v Ayutthaie na denním pořádku. Zvláštní je, že pokud si člověk na tyto věci zvykne, zamiluje si je. Já už si Thajsko bez smradlavých kanálů, vůně benzínu a motorového oleje z otevřených dílen na ulici ani neumím představit. Když člověk všechna tahle negativa zvládne, přijdou už jenom ty pozitiva. A byly tu všechny, které jsem znal z Bangkoku, tzn. luxusní street food skoro zadarmo, na každém rohu sámoška 7Eleven pro dobrání nejnutnějších zásob a hlavně milí a usměvaví lidé, kteří by se pro ostatní snad rozkrájeli.
Jedny z nejhezčích trosek na světě
Další výhodou Ayutthayi je, že většina nejzajímavějších památek a atrakcí se nachází u sebe v centru a většinu z nich můžete obejít pěšky. V centru se rovněž dají najít opravdu pěkné hotely a restaurace, které vůbec nejsou drahé. Ten, kdo by si chtěl výlet obohatit o další atrakce, může i tady využít Grab, který je na těch pár kilometrů taky za pár bahtů. My jsme se však první den zdržovali pouze v centru a prošli si hlavní areál historického města.
Vstoupili jsme přímo do Rama Public Park (Ayutthaya historical park), který doporučuji prochodit křížem krážem celý. Nestačili jsme se vynadívat na všechny rozbořené věže, základy chrámů a budov, které už nikdo nikdy neopraví.
Kličkovali jsme v labyrintu oranžovo cihlových zdí a domýšleli si, na co asi dané budovy kdysi dávno sloužily. Pozornost neupoutaly jen stavby samotné, ale také velký počet gigantických soch buddhů a zvířat, které byly na zdech vyskládané. Z některých chyběla celá půlka, některým zvířatům chyběla noha, některým buddhům hlava. Bylo zkrátka vidět, že zde v době bojů šla veškerá posvátnost stranou. Měli jsme štěstí v neštěstí, že jsme město navštívili v době začínajícího covidu, takže jsme si ho mohli užít v podstatě bez turistů.
Za vstup k žádnému chrámu se neplatilo více než 100 THB. Severně od parku se nacházel chrám Wat Ratchaburana, který byl široko daleko asi nejvyšší ze všech staveb. Překvapí vás nejen jeho výška, ale také velice prudké schody. Jelikož byl každý schod dost krátký, člověk se musel neustále koukat pod nohy, aby nesletěl dolů. Výhledy nahoře byly fantastické a celý historický areál jsme rázem měli jako na dlani.
Cestou se také můžete zastavit u buddhy zarostlého ve stromě. Odejít s fotkou buddhy ve stromě je skoro povinnost. :)
Po obědě v jednom z lokálních podniků s výhledem na řeku jsme se vydali do Wat Phra Si Sanphet, ve kterém se nacházely tři velké a poměrně zachovalé věže. Obejít je můžete ze všech stran. Kdo by si chtěl užít i vnitřek relativně novějšího chrámu, může navštívit přilehlý Wihan Phra Mongkhon Bophit, který však byl částečně v rekonstrukci a za druhé se na tomto místě i v době covidu shromažďovali největší davy turistů, takže jsme si prohlédli jen venkovní areál a mířili na jih směrem k řece.
Hot, hotter, the hottest
Psal jsem to už v předchozích článcích, napíšu to radši i tady. V Thajsku je extrémní vedro. A tím myslím, že pokud jste zažili vedro u nás v ČR, s tím thajským se to nedá srovnat. Při uvítací hodině na univerzitě v Bangkoku nás jeden z lektorů informoval o tom, že Thajci rozlišují pouze tři roční období - hot, hotter a the hottest. My jsme Ayutthayu navštívili v únoru, což je stále v tom nejchladnějším období hot a i tak bylo místy na padnutí.
Kolem 15. hodiny už jsme ale byli z nejhoršího venku, počasí bylo tak akorát (slunce zapadalo kolem 18., nebylo léto jako u nás :D) a my se pomalu blížili k chrámu Wat Phra Ram, který se nacházel na druhé straně Rama Public Park. Tento chrám byl turisty naprosto netknutý. Jelikož se v něm nacházelo více stromů, místy působil až trochu tajemně. Úzkými uličkami jsme se proplétali kolem dalších monumentálních věží obklopených zdemolovanými sochami zvířat a buddhů. V thajských chrámech však nikdy není ticho. Všude slyšíte typické zvuky ptáků, které atmosféře chrámu dodávají nepopsatelnou atmosféru.
Jídlo jedině na ulici
Naše cesta směřovala dále na jih k řece Menam-Čao-Praja. Ještě před ní jsme však odbočili do rozlehlého parku Srinakarindra, který kromě vodních ploch a nádherných stromů nabízel, ano, hádáte správně, další trosky.
Park Srinakarindra se také nevyplatí vynechat. V podvečerních hodinách však park už místy připomínal město duchů. Na přilehlém rozsáhlém parkovišti, kde byla vedle sebe seřazená hromada stánku nebyla ani noha.
Člověk si lehce představil, že to tu za normálních okolností žilo, ovšem teď nic.
Pravou atmosféru večerního města nám vynahradila až U Thong Rd s nekonečnou lajnou stánků s jídlem, dezerty, oblečením a dalším všemožným zbožím. Na to, jak bylo kolem parku mrtvo, tak U Thong Rd praskala ve švech. Jelikož bylo jídlo za luxusně nízké ceny, jako vždy jsme si s útratou nelámali hlavu. Jelikož už však byla úplná tma, naše cesta skončila v jednom z barů poblíž našeho hotelu. V dobrodružství jsme pokračovali až druhý den.
Na korbě
Už na začátku jsem psal, že Ayutthaya není jen o historickém centru. V jejím blízkém okolí se nacházela celá řada dalších chrámů a jiných atrakcí. My jsme se rozhodli navštívit dvě, a to chrám Wat Phu Khao Thong a Floating Market. Do těchto odlehlejších oblastí sice žádné MHD nejezdilo, ale ani v Ayutthaye nebyl problém objednat si odvoz přes aplikaci Grab a do několika minut přijel taxík. Úplnou náhodou jsme zrovna narazili na džíp s otevřenou korbou, takže jsme si celou cestu k chrámu Wat Phu Khao užili s maximálním výhledem po okolí.
Svézt se navíc v takovém vedru na otevřené kapotě bylo více než příjemné. Řidič nám navíc nabídl, že se teď stejně bude pohybovat v okolí chrámu a až budeme chtít odvést na floating market, ať kontaktujeme přímo jeho. Jelikož jsme z jízdy na korbě měli fantastický zážitek, tak jsme samozřejmě souhlasili.
Okolí chrámu Wat Phu Khao Thong je jiné než v centru města. Chrám se nachází v poměrně odlehlé části a v okolí nebylo nic než orná půda a mokřady. Jen v dáli bylo vidět město.
Chrám byl vyhlášený zejména díky své bílé monumentální pagodě, ze které bylo vidět široko daleko. Chodili jsme po ní nahoru a dolů na všech možných stranách. Člověk však nemusel být příliš bystrý natolik, aby si povšiml jedné architektonické anomálie. Celá stavba byla křivá jako prase. Nejvíce bylo pak ohnutí horní části věže vidět z dálky, kdy jsme spekulovali, zda se stavba zdeformovala vlivem času nebo zda soudruzi z Thajska někde udělali chybu už při výstavbě.
Dominantní pagoda nebyla jedinou zajímavou stavbou chrámu. I zde se nepřátelská vojska dostatečně vyřádila a tak skoro úplně zdemolovala všechny okolní domy. Nejvýraznější byly trosky bývalé obřadní síně.
Co jsem si nemohl vynachválit (a platilo to i u trosek v centru města), byly cedule s výkresy, případně miniaturní 3D modely jako ukázka toho, jak kdysi celý komplex před zdemolováním vypadal. Bylo vždy až k neuvěření, o jak rozsáhlé systémy se jednalo. Vidět Ayutthayu v době své největší slávy před zdemolováním by jistě každému vyrazilo dech. Tohle město muselo žít životem a kulturou jako málo které na světě.
Thajské pohádky končí specificky
Jakmile jsme si prohlédli areál chrámu, zavolali jsme si opět našeho chlápka s korbou, který nás převezl přes celé město až na floating market. Při čekání na auto ještě stačila naše thajská kamarádka (která nám celý výlet v podstatě dělala průvodkyni) rozdat několik květin a zapálit pár vonných svíček u soch buddhů v přilehlé modernizované síni. Po příjezdu našeho pana korbiče jsme se už řítili Ayutthayou směrem k tržišti. Nejednalo se o žádný gigantický komplex, avšak jeho návštěvu si určitě i tak užijete. Vedle nekonečného množství restaurací zde byly i cukrárny, obchody s oblečením, starožitnictví, suvenýry, masáže a další relaxační služby. Hned po příjezdu jsme nasedli na loď, na které jsme celé tržiště obkroužili, abychom si udělali přehled, co se kde nachází.
Naše první cesta vedla kam jinam než do restaurace, kde jsme si dali skleněné nudle a zmrzlinu ze zeleného čaje. Ve vodě jsme pak pozorovali ryby všech možných velikostí a barev. Nejvíce jich vypadalo jako koi kapr, ale ryby nejsou moje silná stránka, čili vám přesněji druhy ryb nespecifikuju. Masožravá z nich ale nejspíš žádná nebyla. Jednalo se spíše o všežravce, protože množství jídla, které jim turisté z okolních restaurací házeli, bylo opravdu vydatné.
Po jídle nás cesta zavedla na živé vystoupení, na jehož začátku jsme příliš nevěděli, o co se jedná. Představení začínalo jako pohádka. Žila byla jedna Thajská princezna a jeden random týpek z hradu (asi princ, nevim), kteří do sebe byli hluboce zamilováni. Jednoho dne však toho týpka odvedli na vojnu, z čehož byli pochopitelně oba dost nešťastní. Na vojně se mladík učil šerm a bojové umění. V tu chvíli nabrala akčnost představení úroveň. Ze šavlí lítaly opravdové jiskry a herci si při bojových scénách museli pěkně máknout. Někdy se povalili na zem, jindy do sebe jen dobu na oko mlátili, ale jednalo se o velice záživnou podívanou. Ještě větší drama začalo ve chvíli, kdy hrad princezny napadlo nepřátelské vojsko. To už se na jevišti začaly ozývat výbuchy, které doplnil dým a světelné efekty. Mladík se z vojny bez váhání rozjel za svou milou aby ji uchránil před zlým vojskem, což obsahovalo ještě více bojových scén. Všichni bojovníci na sobě měli nádherné dobové válečné kostýmy. No a jak už to tak v pohádkách bývá, někdo byl zabit rychle, pár mladíkových přátel z vojny bylo popraveno a rozsekáno na kusy a i samotná princezna byla několikrát propíchnuta. Než mladík porazil i vůdce nepřátelské armády, princezna už se válela mrtvá v kaluži krve, načež mladík na následky svých zranění a žalu rovněž zemřel. Zazvonil zvonec a pohádky byl konec.
Po kulturním historickém představení jsme měli už jen pár hodin na projití všech obchodů. Někdo napakovaný suvenýry, někdo plný další zmrzliny jsme se vydali před floating market, kde nás měl vyzvednout další taxík, zajet s námi na hotel vyzvednout kufry a pak rovnou na nádraží...
Pokud nechcete přijít o hlavu, ustupte od okraje nástupiště
O thajských vlacích se můžete dozvědět všelicos. Někdo tvrdí, že jsou jak za císaře pána, jiní říkají, že se tam krade, řada turistů si stěžuje na to, jak jsou pomalé. Pak jsou ale lidi jako já, kterým je to více méně jedno. Záleží, do jakého vlaku nastoupíte. Z Ayutthayi jezdí do Bangkoku ekvilalent našich osobních vlaků a pak ekvivalent rychlíků, které tvoří modernější dieselové soupravy. My jsme zvolili právě ten rychlík. I když jsem na pomalejších osobních vlacích viděl spíše historické vozy, u rychlíku nebyla kvalita nějak oslnivá, ale vydržet se to dalo.
Na ayutthayském nádraží hlídkovalo u každého nástupiště několik strážníků, kteří vždy při průjezdu nebo příjezdu vlaku odháněli lidi za žlutou čáru. Všichni z nich měli nesmírně dobrou náladu a ten náš dokonce v angličtině vtipkoval a pokřikoval na turisty, že "pokud nechcete přijít o hlavu nebo končetiny, stoupněte si prosím za žlutou čáru". Poté už jsme se všichni naskládali do vlaku a uháněli směr Bangkok. Jelikož jsem byl kvůli horku v takovém odpoledním deliriu, cestu do Bangkoku si pamatuju tak napůl. Vlak lemoval rozsáhlé plantáže a vesnice. Poblíž Bangkoku už se začala objevovat logistická centra a než jsme se nadáli, obklopovala nás opět betonová džungle thajského hlavního města. Zatímco my jsme seděli v hučící dieselové jednotce na polorozpadlé trati, vedle nás už se tyčily sloupy budoucí vysokorychlostní dráhy do Číny (která mimochodem povede i přes Ayutthayu, takže doufejme, že za deset let bude cestování tam na úplně jiné úrovni.)
O chvíli později jsme už vystupovali na starém nádraží, před kterým se rozepínala gigantická stavba nádraží Bang Sue - chystaného moderního dvoupatrového nádraží vysokorychlostní železnice, které má patřit k jednomu z největších na světě. My jsme však popadli naše tašky z toho starého rozpadlého nádraží a mířili jsme na autobus, který nás provezl betonovou džunglí zpět do centra.
Příjezd do Bangkoku si ale pamatuji velice dobře. Bylo to ve chvíli, kdy jsem rozespalý v deliriu četl články, že se covid plně rozjel po Evropě a že na tom Itálie není vůbec dobře. V tu chvíli mi už plně došlo, že to nebyla záležitost pouze Číny, kterou se Thajsku povedlo zastavit a nerozšířit, ale že je to skutečně světový problém. Sílu covidu jsem plně poznal o dva měsíce později, kdy virus zavlekli do Thajska zpětně turisti z Evropy a já musel zemi urychleně opustit. Tím se jakékoli další cestovatelské zážitky v jihovýchodní Asii na další dobu rozplynuly.
Až se ale do Thajska podíváte vy, užijte si Ayutthayu na maximum a dejte pak vědět, jak se vám líbila. Stay safe a nezapomínejte, že život je krátkej!
Tom
Tomáš Pejša
🍻 Můj e-shop: www.glasino.cz
📸 IG: https://www.instagram.com/tomas.pejsa/
📹 YouTube: https://bit.ly/35wVelp